Prostě jsi na to Frantovi kývl. Vypadal docela sebevědomě. Dlouho si ho neviděl, ale kam ti paměť sahá, vždycky měl holky na prvním místě. Před kamarádama, rodinou i tím jeho fotbalem. Přijel tou felicií trošku pozdě, vystoupil a v ruce držel plácačku s čerstvě vypálenou slivovicí. Jo seš na malým městě. Přihneš si, pak ještě jednou a on ti zatím představuje dnešní plán. Projdete několikrát městem (fakt to bylo malý město) a povíte si, co se vlastně stalo za ty poslední tři roky. Pak už se totiž půjde na věc a čas na pravdivý historky už nebude. Jen na ty lehce vylepšený, pro holky. V půlce plácačky se dozvídáš, jak to teda bylo s tím jeho rozchodem a že ho trošku štve, že si po pětiletým vztahu našla do měsíce nějakýho třicetiletýho a teď je 4 měsíce v tom. Přitakáváš, zatímco se ti svěřuje, že ví, že není žádná první liga mezi klukama. Možná tak divize. A všechny v jeho věku už jsou rozdaný, těhotný nebo hrajou okresní přebor. Jo to je daň za ty dlouhý první lásky. Vyplivne tě to do toho nehostinnýho světa a ty se cítíš o deset let starší , než ti tvrdí občanka. Frantův plán je jít do sedmnáctky. Trošku to přičítáš komplexu z jeho 165 cm, ale on ze sebe sype nějakou promyšlenou teorii o mladších holkách z první ligy a starších divizních záložnících, co právě vyhodili z týmu.
Plácačka prázdná, jde se na to. Prodíráš se davem, jehož průměrnej věk nemůže být víc než šestnáct a vstupuješ na to dnešní kolbiště. Franta odhazuje kabát a ukazuje svůj model, kterej by mu měl dopomoct k přesvědčení holek o tom, že je princ z velkoměsta, kterej je přišel zachránit. Jo asi to trochu přehnal, protože vypadá spíš jako hodně teplý princátko a je úplně jedno odkud. Kožený boty se zvednutou špičkou, kalhoty, který jsou tak těsný, že přes ně proráží každej pupínek, co má na zadku, zakasaná růžová (asi by tě opravil a řekl, že lososová) košile, a svetřík přehozený přes ramena a zavázaný pod krkem. Seš rád, že sis vzal to oblíbený tričko a kdybys nevyměkl a vzal si tu mikinu s kapucí, tak mezi ty děcka i skoro zapadneš.
Pak bohužel nastoupí místní dýdžej, zjistíte, že dneska se celou noc hraje drumec, Franta se ti svěří, že se trochu bojí, že vypadá jako gay, zamilujete se do té blonďaté barmanky v teplácích a ušmudlaným tričku, dáte tři piva a zklamaně se vracíte pro kabáty. Franta se ti omlouvá, že to fakt nešlo. Ten drumec. Ale ať nevěším hlavu, že zkusíme jinej podnik. A že už si radši nedá pivo, aby se mohl plně koncentrovat na dnešní úspěch.
Vcházíte do jakýhosi pochybnýho kasína, objednáváš si pivo a kolu s brčkem pro princátko. Vracíš se ke stolu a Franta nikde. Otočíš se a uvidíš ten dancefloor, na kterým se hemží asi patnáct holek všech velikostí i lig a mezi něma radostně skáče Franta a něco na tebe mává. Klopíš pivo na kuráž a jdeš to rozbalit, teď nebo nikdy.
Po hodině se konečně vrátíte ke stolu. Franta se nepřestává usmívat a křičí na tebe, jak je to skvělý a kterou, že chceš ať si může vybrat z těch ostatních. Otíráš si zpocený čelo, další pivo dáváš zase na ex, vyvalíš se na tom gauči a říkáš, že třeba tu blondýnku, co se na tebe zrovna přes parket dívá. Franta zkoumá zbylý holky jednu po druhé a nemůže si vybrat. Klepe do tebe a požaduje, ať mu poradíš. Blondýnka jde tančit, pořád na tebe háže očka, cosi špitá kámošce, načež se začnou smát. Něco tě štípne do zad. Chceš se poškrábat nebo případně odehnat ten obtížný hmyz, ale prstem se přes tričko dotkneš své kůže a najednou tě pálí i ten prst.
Franta vybíhá ven, ale je to zbytečný. Na malým městě si nenechají odvážet svoje holky princátkama do velkoměst. Když se občas ti princové objeví, vybalí ty svoje neokoukaný taneční pohyby a ještě zkusí nějaký pohledy z očí do očí, je třeba jim ukázat, kde je tady pánem. Nevěděls to. A taky tam byla dost tma. Proto jsi neviděl, jak se ten týpek, co seděl vedle blondýnky zvedl, zapálil si, přišel zezadu k vašemu gauči, típl ti ji o tričko a utekl. Takovej maloměšťáckej duel, kdy střílí jen jeden.
Nezkazilo ti to večer, jen si trochu litoval, že sis vzal to oblíbený tričko a ne tu zlatou košili. Pak by ale asi nikdo nevěřil, že vy dva s Frantou nejste spokojenej registrovanej pár a ten Dark Knight by neměl potřebu poučit tě o tom, jak to chodí na malým městě.
pondělí, prosince 30, 2013
pátek, prosince 27, 2013
Ráďa radí holkám - 9 - Odrážení nápadníků
Stačí když máš hezký tělo. Nebo hezkou duši. Nedej bože obojí. Hluboký oči, výstřih nebo myšlenky. Pěknej úsměv, zadek nebo historky.
Začnou se na tebe lepit. A prej že si za to můžeš sama. Jsi přece single, což znamená, že hledáš. Ale hledání je to poslední, na co máš sílu nebo pomyšlení. To jim ale nevysvětlíš. Oni jsou to totiž všichni mesiáši, kteří tě přišli zachránit. Máš štěstí, že jdu zrovna kolem. Štěstí v neštěstí. Víš, že všichni nejsou úplní tragédi. Ale začít si s někým na základě argumentu, že to není úplnej tragéd... To by tě babička asi úplně nepochválila.
Musíš být konzistentní. Nepovolit ani po tom šestým pivu. Jakmile mu poskytneš nějakou reálnou naději, stane se z něj žralok, kterej ucítil kapku krve. Sám neví, jestli je to chutnej surfař, co se řízl o prkno, nebo jen rybáři, co vyhazujou zbytky ryb po kuchání. To je ale fuk. Sliny už mu tečou po několika řadách jeho trojúhelníkových zubů a míří si to přímo za tebou. Mohla bys začít nenápadně plavat ke břehu, ale sama víš, že na to už je pozdě.
Počkej si, až připlave za tebou. Uvidí tě a je si najednou vším tak jistej. Dává to smysl, ta rybí krev smrdí přece úplně jinak a ona se ani nesnaží utíkat. Na chvíli ztratí obezřetnost a to je čas na ten tvůj pravej rýmovanej hák.
Mám tě ráda jako kamaráda.
Zklamaně si na sebe opět natahuje v rychlosti svlečené kalhoty, koukáš se na jeho více či méně zarostlou hruď a chce se ti skákat a křičet radostí. Útok úspěšně odražen.
Začnou se na tebe lepit. A prej že si za to můžeš sama. Jsi přece single, což znamená, že hledáš. Ale hledání je to poslední, na co máš sílu nebo pomyšlení. To jim ale nevysvětlíš. Oni jsou to totiž všichni mesiáši, kteří tě přišli zachránit. Máš štěstí, že jdu zrovna kolem. Štěstí v neštěstí. Víš, že všichni nejsou úplní tragédi. Ale začít si s někým na základě argumentu, že to není úplnej tragéd... To by tě babička asi úplně nepochválila.
Musíš být konzistentní. Nepovolit ani po tom šestým pivu. Jakmile mu poskytneš nějakou reálnou naději, stane se z něj žralok, kterej ucítil kapku krve. Sám neví, jestli je to chutnej surfař, co se řízl o prkno, nebo jen rybáři, co vyhazujou zbytky ryb po kuchání. To je ale fuk. Sliny už mu tečou po několika řadách jeho trojúhelníkových zubů a míří si to přímo za tebou. Mohla bys začít nenápadně plavat ke břehu, ale sama víš, že na to už je pozdě.
Počkej si, až připlave za tebou. Uvidí tě a je si najednou vším tak jistej. Dává to smysl, ta rybí krev smrdí přece úplně jinak a ona se ani nesnaží utíkat. Na chvíli ztratí obezřetnost a to je čas na ten tvůj pravej rýmovanej hák.
Mám tě ráda jako kamaráda.
Zklamaně si na sebe opět natahuje v rychlosti svlečené kalhoty, koukáš se na jeho více či méně zarostlou hruď a chce se ti skákat a křičet radostí. Útok úspěšně odražen.
pondělí, prosince 23, 2013
Ráďa radí holkám - 8 - Rozchody
Do redakce nám přišlo pár rozezlených dopisů. Udělalo mi to radost. Dozvěděl jsem se, že jsou zatím všechny sloupky pro kluky, i když je čtou skoro výhradně holky. A ať s tím něco udělám, nebo že ten Forbes přestanou kupovat. Naštěstí slečnám dost rozumím a vyznám se v jejich myšlenkových pochodech. Takže by to neměl být problém.
Zavolal ti a navrhuje, že si půjdete někam sednout. Do kavárny. Cítíš to? Tady něco hodně smrdí. V kavárně jsi s ním byla naposledy sednout před rokem. Na tom prvním rande. Další rande už pak většinou byla dlouhá návštěva hospody a pak krátkej sex. U tebe nebo u něj. Na přemlouvání se vykašli. Vím, chceš vypíchnout ten diplom, co ti visí na nástěnce, ale ani trojnásobné vítězství na MČR v debatování ti nepřinese potřebný argumenty. Ne, když už tě pozval do té kavárny.
Usrkáváš teplý mlíko, do kterýho zapomněli dát kafe, a posloucháš, jak asi neví, co chce. Že toho ještě tolik chce zažít a nechce tě brzdit. Že tě má pořád rád. Mlíko jsi dopila a přemýšlíš, za jak dlouho se z toho oklepeš. Dej tomu čas. Hlavně nedávej čas mu. Hra na pauzy, rozmyslení si, co vlastně chce, nefunguje ani v těch Rom Coms. Takže jestli na tebe začně něco takovýho zkoušet, odpálkuj ho. V překladu to totiž znamená, že má načnutou nějakou bokovku a zbytky jeho svědomí mu nedovolí rozepnout ji kalhoty, dokud mu nedáš tadyto pauzový šukací povolení. Klepni mu na ten papír razítko ZAMÍTNUTO a v klidu odejdi. Mlíko ať zaplatí.
Večer u vína zjistíš, jak moc ho všechny tvoje kamarádky nesnášely. Jejich zářící oči ti prozradily, že to nejsou slova podpory, ale že si jen zbourala hráz a všechny ty nahromážděný pocity, antipatie a nadávky se konečně můžou začít valit přímo na tebe. Po třetím džbánku už se téma svedlo úplně jinam, ale ty ho pořád nemůžeš dostat z hlavy. Po cestě na záchod vytahuješ telefon a začínáš do něj ťukat tu hrozně pohodovou zprávu s nadhledem. Otevíráš dveře a ještě jednou si jí radši přečteš.
Zavolal ti a navrhuje, že si půjdete někam sednout. Do kavárny. Cítíš to? Tady něco hodně smrdí. V kavárně jsi s ním byla naposledy sednout před rokem. Na tom prvním rande. Další rande už pak většinou byla dlouhá návštěva hospody a pak krátkej sex. U tebe nebo u něj. Na přemlouvání se vykašli. Vím, chceš vypíchnout ten diplom, co ti visí na nástěnce, ale ani trojnásobné vítězství na MČR v debatování ti nepřinese potřebný argumenty. Ne, když už tě pozval do té kavárny.
Usrkáváš teplý mlíko, do kterýho zapomněli dát kafe, a posloucháš, jak asi neví, co chce. Že toho ještě tolik chce zažít a nechce tě brzdit. Že tě má pořád rád. Mlíko jsi dopila a přemýšlíš, za jak dlouho se z toho oklepeš. Dej tomu čas. Hlavně nedávej čas mu. Hra na pauzy, rozmyslení si, co vlastně chce, nefunguje ani v těch Rom Coms. Takže jestli na tebe začně něco takovýho zkoušet, odpálkuj ho. V překladu to totiž znamená, že má načnutou nějakou bokovku a zbytky jeho svědomí mu nedovolí rozepnout ji kalhoty, dokud mu nedáš tadyto pauzový šukací povolení. Klepni mu na ten papír razítko ZAMÍTNUTO a v klidu odejdi. Mlíko ať zaplatí.
Večer u vína zjistíš, jak moc ho všechny tvoje kamarádky nesnášely. Jejich zářící oči ti prozradily, že to nejsou slova podpory, ale že si jen zbourala hráz a všechny ty nahromážděný pocity, antipatie a nadávky se konečně můžou začít valit přímo na tebe. Po třetím džbánku už se téma svedlo úplně jinam, ale ty ho pořád nemůžeš dostat z hlavy. Po cestě na záchod vytahuješ telefon a začínáš do něj ťukat tu hrozně pohodovou zprávu s nadhledem. Otevíráš dveře a ještě jednou si jí radši přečteš.
Ahojm long time nou see. maa pravdu bude to tal lepsi. nikdy na tebe netapo menu.
Žádný překlepy nenajdeš a už mu ji chceš poslat, když uvidíš tu holku, jak stojí před zrcadlem, sundává si podprdu, hladí si ty svoje velký prsa a říká jim: Tak už jste konečně volný holky, já se vám za ten dnešek moc omlouvám! Koukáš na to zjevení, vypouštíš telefon z ruky a ten se po dopadnutí na dlažbu rozděluje na spoustu malých kousků. Naštěstí.
Nevracej mu tu společnou fotku. I když si ji dala do novýho rámečku, protože ten původní se nešťastnou náhodou rozbil den po rozchodu. Kondicionér mu ale radši vrať. Když se tě mamka zeptá, jestli ti tvůj došel, protože teď zjevně používáš otcův, je na čase hodit ho do té krabice. I to tričko na spaní. Ne nemusíš ho prát, teď už totiž nemusíš nic. Teda ještě musíš zvládnout předávku.
Jo namaluj se. Decentně. Řasy, linky a vytrhat pár chlupů z nosu. To úplně stačí. Diora za ucho. A ještě jakoby ledabyle na to tričko na spaní. Chceš, aby pochopil, o co přišel. A v tom ti ten tvůj noční smrad úplně nehraje do karet, takže na to tričko šplíchni ještě párkrát. Oukej, obličej ready, výstřih ready, krabice ready. Teď už jen ten výraz. Ten, co řekne víc než všechny připravený věty a přitom ho přesvědčí. O tom, v jaké pohodičce seš, kolik nabídek od nápadníku jsi už odmítla a jak ti ty ubrečený písničky od amerických i britských boybandů, pořád nedávají smysl.
Pak už to půjde postupně. Chvilku budou ty otravný písničky dávat smysl. Na zbavení doporučuju použít záchranný kruh (viz Forbes 03/2013). Potom se konečně dostaví ta pohodička. No a jakmile budeš v pohodičce, tak nebudeš stíhat vymýšlet nový způsoby, jak odradit ty otravný nápadníky.
Pak už to půjde postupně. Chvilku budou ty otravný písničky dávat smysl. Na zbavení doporučuju použít záchranný kruh (viz Forbes 03/2013). Potom se konečně dostaví ta pohodička. No a jakmile budeš v pohodičce, tak nebudeš stíhat vymýšlet nový způsoby, jak odradit ty otravný nápadníky.
čtvrtek, prosince 19, 2013
Ráďa radí - 7 - Třídní srazy 2/2
Mohl byste trošku dupnout na plyn?!
Bára nechtěla přijet pozdě. Potřebovala dobrý místo. Někde uprostřed. Dění. Jo, asi měla vyjít dřív. Ale nemohla ji najít. Tu šťastnou, odrbanou a hodně malou podprdu. Byla to taková klasická leverage. Stejně jako v bankách násobí zisky. Bohužel i ztráty. Momentálně z Bářiných trojek udělala dva přeplněné balony s vodou. Možná proto jel ten taxikář tak pomalu. Bál se, aby Báře nepřepadly přes tílko a nerozprskly se mu na palubce. Bára si taxikářovýho čumení všimla, snažila se dopnout zip bundy, ale marně. Deleveraging není snadný, to ti řekne každej ekonom. Bára věděla, že u kluků posbírá docela snadný zisky, chtělo to jen minimalizovat ty ztráty u holek. Už vidí Irenu s Magdou, jak si ty její balóny měří pohledem a znechuceně říkají něco jako, že to už vážně přehání. Jasně, to je ale koloběh života. Hubení kluci se poplácávají po ramenou a svorně tvrdí, jací jsou ti svalouši blbci. Svalouši pak v šatně posilovny hbitě nasazují čisté slipy a shodnou se na tom, že to dlouhý péro by bylo stejně asi víc na obtíž. No a kluci s dlouhýma pérama...ti asi ani žádný nepřátele nehledají.
Bára nechtěla přijet pozdě. Potřebovala dobrý místo. Někde uprostřed. Dění. Jo, asi měla vyjít dřív. Ale nemohla ji najít. Tu šťastnou, odrbanou a hodně malou podprdu. Byla to taková klasická leverage. Stejně jako v bankách násobí zisky. Bohužel i ztráty. Momentálně z Bářiných trojek udělala dva přeplněné balony s vodou. Možná proto jel ten taxikář tak pomalu. Bál se, aby Báře nepřepadly přes tílko a nerozprskly se mu na palubce. Bára si taxikářovýho čumení všimla, snažila se dopnout zip bundy, ale marně. Deleveraging není snadný, to ti řekne každej ekonom. Bára věděla, že u kluků posbírá docela snadný zisky, chtělo to jen minimalizovat ty ztráty u holek. Už vidí Irenu s Magdou, jak si ty její balóny měří pohledem a znechuceně říkají něco jako, že to už vážně přehání. Jasně, to je ale koloběh života. Hubení kluci se poplácávají po ramenou a svorně tvrdí, jací jsou ti svalouši blbci. Svalouši pak v šatně posilovny hbitě nasazují čisté slipy a shodnou se na tom, že to dlouhý péro by bylo stejně asi víc na obtíž. No a kluci s dlouhýma pérama...ti asi ani žádný nepřátele nehledají.
Jak myslíš, že ho má Matthew dlouhýho?
Ne nezdálo se mu to. S B&B to dneska neklapne, ty jedou po Matthew. Takže se vlastně za těch pár let nic nezměnilo. Rosťa zklamaně odcházel do kuchyně a říkal si, že by si dal to Cuba Libre. With extra Cuba. And hold the coke. Vydlabal si z ananasu takovej malej kalíšek, nalil do něj rum a celej si ho opatrně strčil do pusy. Málem se mu tam nevešel. Rozkousl ho a na jazyk se přiřítila ta rumová lavina. Něco jako, když rozkousneš vysokou Hubba Bubba a vyteče z ní ten sladkej gel. Tenhle gel moc sladkej nebyl. Rosťa si ukuckl a přišla druhá lavina. Směrem ven. Rosťa si oddechl, že se trefil do umyvadla.
Seš v pohodě?
Byla to Beth.
Jo jasně, jen tady potřebuju umýt to nádobí.
Uf, výborně zachránil situaci.
Eeh, stojím tady už vcelku dlouho a tak jsem viděla, jak sis udělal ty tři pineapple shots, vykřikoval něco česky, všechny sis je nacpal naráz do pusy, snědl nebo vypil je a pak ses celej poblil. Vždyť máš kousky ananasu na tričku, kalhotech i na bradě. Ale oukej. Chceš pomoct s umytím?
Nene, já to nádobí zvládnu sám.
Myslela jsem s umytím tebe ty trubko. Pojď do koupelny.
Rosťa si toho z koupelny moc nepamatuje. Přísahal by ale, že si Beth sundala podprsenku.
Bára si ji musela sundat. Odběhla vysvobodit svoje dvě holky ze sevření, který už nemohla vydržet. Velikost úlevy lze snad jenom přirovnat k pohodě při první návštěvě vlastního záchodu po dlouhých cestách. Vyšla ze záchodu a narazila do Romana. Doslova. Levou, čerstvě osvobozenou, trojkou mu přejela po ruce. Bára uviděla jeho vyděšený výraz, zatímco pozoroval záhadné splasknutí balónů. Otvíral pusu a chtěl se asi začít pídit po příčině, ale na to dneska Bára neměla. Vysvětlování jenom zdržuje. Od činů. Přitiskla se k němu, otevřenou pusu mu zacpala svým jazykem a několik minut nechala Romanových pár hmatových buněk na hrudi zkoumat, jaká je ta její hruď bez leverage. Byla hodně oukej.
úterý, prosince 17, 2013
Ráďa radí - 6 - Třídní srazy 1/2
Je úplně jedno, jestli je po pěti, deseti nebo třiceti letech. Jestli je U Šutru, U Dómu nebo u tebe doma. Jestli je z nevinné základky, akné gymplu nebo toho drahýho MBA, kde byli všichni ale hrozně free.
Potřebuješ ukázat, kam jsi to dotáhl. Z té třetí lavice. Jak na to, ti ukážou následující tři smutní hrdinové.
Pane řediteli, dneska máte ten sraz.
Jakej sraz Maruško?
No z té základky. Pořád nemůžu uvěřit, že to je vážně třicet let, vždyť Vy vypadáte tak skvěle. To ostatní spolužáci na tom budou o dost hůř, že? Hihi.
Prémie už jsou rozdaný Maruško, tak mi ty vlezdoprdelkovský kecy netahejte do kanclu, buďte tak hodná.
Náš hrdina, říkejme mu Ríša, protože má rád, když mu ostatní říkají Ríšo, tak tedy Ríša na ten sraz úplně zapomněl. Nemějme mu to za zlé, Ríša je velmi zaneprázdněný muž s odpovědností a problémy, o jejichž velikosti se nám ani nezdá. Ríša zaparkoval svého medvěda před vilkou, hodil si perličkovou koupel, ve které googlil, kde že se ten tajemný podnik U Šutru vůbec nachází, a přemýšlel kolik jmen spolužáků si vybaví. Ríša to neměl jednoduché, hlavu měl plnou business kontaktů a jejich komplexních vazeb. Z téhle pavučiny se mu nedařilo vytáhnout ta správná jména. Věděl, že přijde Bára. Ach Bára, jak na ní mohl zapomenout. Nasedmkrát přeložená psaníčka plula tím nejdůvěrnějším supply chain z třetí lavice u okna do páté uprostřed.
Ahoj Báro, přijdeš dneska? R.
Ahoj Báro, přijdeš dneska? R.
Bára odemknula svůj foun přejetím, přečetla si tu zprávu a zamkla jej horním tlačítkem. Bára si pomyslela, že mu určitě stál, když jí tu zprávu psal. Ostatně jako většině jiných kluků. Tenhle ten sexual vibe byl jejím prokletím i požehnáním. Spíš ale požehnáním. Jinak by ten gympl asi nikdy nedostudovala. Bylo jí jasný, že by jí Roman bral hned zpátky, ale to už je tak dávno. Dala mu naposledy před deseti rokama na tom maturitním večírku. Byl tak šťastnej. A ona tak vyjetá. Určitě tajně doufá, že se dneska taky vyjede a dá mu jakbysmet. Ale Bára se nikdy z vína nevyjela. Tak snad mají U Dómu i panáky.
Budem pít i panáky?
Rosťa nevěděl, zda zajet se svým košíkem do uličky tvrdého alkoholu. Ani už vlastně nevěděl, jestli je dobře, že to udělal u sebe doma. Jo má velkej a hezkej byt, spolubydlící odjel za rodinkou do Indie a neviděl je asi pět let. Jediný, co věděl je, že dneska musí dostat Beth. Nebo Brittany. Nebo obě. Ty vole. Omluvil se té důchodkyni, že do ní narazil košíkem a už si to mířil k sekci rumů. Cuba Libre. To mají holky rády. Ještě koupit nějakej ananas a je to. Rosťa se trochu uklidnil, podíval se na hodinky a zjistil, že má ještě čas.
Čas neběžel. Ani nekráčel. Šoural se, jak na tom nejhorším business meetingu před měsícem v Istanbulu. Ríša si upravil svůj Manhattan uzel na kravatě, dopil tu parodii na earl grey a té paní, co vypadala, že je zralá na výběr peněz ze svého třetího pilíře a investici do skalky a nějakých těch motyček, odpověděl. Já jsem tady totiž Báro autem. Ríša byl lehce overdressed, ale řídil se podle hesla Dress to impress! Taky Dress for the job you want, not the one you have. A v neposlední řadě Šaty dělaj člověka. A Ríša byl momentálně sakra člověk. Objednal si ještě jedno presíčko, potáhl si manžetové knoflíčky a hbitě sestaveným algoritmem mu vyšlo, že až do sebe těch sedm gramů arabicy protlačené vodou o tlaku 8 až 10 bar vyklopí, ostatní U Šutru už budou na šutr, vrhne se na chvíli na pro bono taxikařinu, hodí si opět perličkovou koupel a pak už se udělá a zakončí tak úspěšný týden. Ríša vstává, odkašle si a navrhuje, že může hodit tři spolužáky domů autem. Na otázku proč jen tři odpovídá s trochu nechápavým výrazem, protože je jeho medvěd kupé, d'uh! Dozadu se posadí Jarda s Jardou, zabahněnými keckama kopou do kožených sedaček a smějí se, že prý je vzadu stejně místa jako ve feldě. Ríša si zapíná pás, drží Bářin kabát, zatímco se ona souká na sedačku spolujezdce. To víš, ty kolena už nejsou co bývaly! omluvně vysvětluje Ríšovi. Ríša Báře zapíná vyhřívání sedačky na maximum, sobě nastavuje mírnou ventilaci. Ríša nemá rád teplý zadky. Doslova i přeneseně. Jak chceš Báro abych jel, mám tady tři systémy nastavení - komfort, sport a nebo na lálose. Bára vyprskne smíchy a trocha těch slin přistane na předním vyhřívaném skle, senzor tuto kapalinu samozřejmě zaznamenal a proto zvyšuje ofukování pravé části předního skla na maximum. Tak na toho lálose, odpovídá Bára. Ríša zapíná režim Performance, poté ale vystupuje z auta, otevírá kufr a vrací se bez saka. zato ale s platem vajíček, které pokládá mezi Jardu a Jardu pod zadní okno, na hlavu si naráží rádiovku a na sedadle stiskne tlačítko 3. Sedadlo řidiče se přibližuje až úplně k volantu, Ríša dovršuje svůj look hipsterskými brýlemi s širokými obroučkami ale bez skel, lepí se na přední okno a dupe na plynový pedál.
Potřebuješ ukázat, kam jsi to dotáhl. Z té třetí lavice. Jak na to, ti ukážou následující tři smutní hrdinové.
Pane řediteli, dneska máte ten sraz.
Jakej sraz Maruško?
No z té základky. Pořád nemůžu uvěřit, že to je vážně třicet let, vždyť Vy vypadáte tak skvěle. To ostatní spolužáci na tom budou o dost hůř, že? Hihi.
Prémie už jsou rozdaný Maruško, tak mi ty vlezdoprdelkovský kecy netahejte do kanclu, buďte tak hodná.
Náš hrdina, říkejme mu Ríša, protože má rád, když mu ostatní říkají Ríšo, tak tedy Ríša na ten sraz úplně zapomněl. Nemějme mu to za zlé, Ríša je velmi zaneprázdněný muž s odpovědností a problémy, o jejichž velikosti se nám ani nezdá. Ríša zaparkoval svého medvěda před vilkou, hodil si perličkovou koupel, ve které googlil, kde že se ten tajemný podnik U Šutru vůbec nachází, a přemýšlel kolik jmen spolužáků si vybaví. Ríša to neměl jednoduché, hlavu měl plnou business kontaktů a jejich komplexních vazeb. Z téhle pavučiny se mu nedařilo vytáhnout ta správná jména. Věděl, že přijde Bára. Ach Bára, jak na ní mohl zapomenout. Nasedmkrát přeložená psaníčka plula tím nejdůvěrnějším supply chain z třetí lavice u okna do páté uprostřed.
Ahoj Báro, přijdeš dneska? R.
Ahoj Báro, přijdeš dneska? R.
Bára odemknula svůj foun přejetím, přečetla si tu zprávu a zamkla jej horním tlačítkem. Bára si pomyslela, že mu určitě stál, když jí tu zprávu psal. Ostatně jako většině jiných kluků. Tenhle ten sexual vibe byl jejím prokletím i požehnáním. Spíš ale požehnáním. Jinak by ten gympl asi nikdy nedostudovala. Bylo jí jasný, že by jí Roman bral hned zpátky, ale to už je tak dávno. Dala mu naposledy před deseti rokama na tom maturitním večírku. Byl tak šťastnej. A ona tak vyjetá. Určitě tajně doufá, že se dneska taky vyjede a dá mu jakbysmet. Ale Bára se nikdy z vína nevyjela. Tak snad mají U Dómu i panáky.
Budem pít i panáky?
Rosťa nevěděl, zda zajet se svým košíkem do uličky tvrdého alkoholu. Ani už vlastně nevěděl, jestli je dobře, že to udělal u sebe doma. Jo má velkej a hezkej byt, spolubydlící odjel za rodinkou do Indie a neviděl je asi pět let. Jediný, co věděl je, že dneska musí dostat Beth. Nebo Brittany. Nebo obě. Ty vole. Omluvil se té důchodkyni, že do ní narazil košíkem a už si to mířil k sekci rumů. Cuba Libre. To mají holky rády. Ještě koupit nějakej ananas a je to. Rosťa se trochu uklidnil, podíval se na hodinky a zjistil, že má ještě čas.
Čas neběžel. Ani nekráčel. Šoural se, jak na tom nejhorším business meetingu před měsícem v Istanbulu. Ríša si upravil svůj Manhattan uzel na kravatě, dopil tu parodii na earl grey a té paní, co vypadala, že je zralá na výběr peněz ze svého třetího pilíře a investici do skalky a nějakých těch motyček, odpověděl. Já jsem tady totiž Báro autem. Ríša byl lehce overdressed, ale řídil se podle hesla Dress to impress! Taky Dress for the job you want, not the one you have. A v neposlední řadě Šaty dělaj člověka. A Ríša byl momentálně sakra člověk. Objednal si ještě jedno presíčko, potáhl si manžetové knoflíčky a hbitě sestaveným algoritmem mu vyšlo, že až do sebe těch sedm gramů arabicy protlačené vodou o tlaku 8 až 10 bar vyklopí, ostatní U Šutru už budou na šutr, vrhne se na chvíli na pro bono taxikařinu, hodí si opět perličkovou koupel a pak už se udělá a zakončí tak úspěšný týden. Ríša vstává, odkašle si a navrhuje, že může hodit tři spolužáky domů autem. Na otázku proč jen tři odpovídá s trochu nechápavým výrazem, protože je jeho medvěd kupé, d'uh! Dozadu se posadí Jarda s Jardou, zabahněnými keckama kopou do kožených sedaček a smějí se, že prý je vzadu stejně místa jako ve feldě. Ríša si zapíná pás, drží Bářin kabát, zatímco se ona souká na sedačku spolujezdce. To víš, ty kolena už nejsou co bývaly! omluvně vysvětluje Ríšovi. Ríša Báře zapíná vyhřívání sedačky na maximum, sobě nastavuje mírnou ventilaci. Ríša nemá rád teplý zadky. Doslova i přeneseně. Jak chceš Báro abych jel, mám tady tři systémy nastavení - komfort, sport a nebo na lálose. Bára vyprskne smíchy a trocha těch slin přistane na předním vyhřívaném skle, senzor tuto kapalinu samozřejmě zaznamenal a proto zvyšuje ofukování pravé části předního skla na maximum. Tak na toho lálose, odpovídá Bára. Ríša zapíná režim Performance, poté ale vystupuje z auta, otevírá kufr a vrací se bez saka. zato ale s platem vajíček, které pokládá mezi Jardu a Jardu pod zadní okno, na hlavu si naráží rádiovku a na sedadle stiskne tlačítko 3. Sedadlo řidiče se přibližuje až úplně k volantu, Ríša dovršuje svůj look hipsterskými brýlemi s širokými obroučkami ale bez skel, lepí se na přední okno a dupe na plynový pedál.
neděle, prosince 15, 2013
Pevný svaly, křehčená duše
Dvanáct, třináct, čtrnáct. Dolů, nahoru, dolů, nahoru. Nádech, výdech, nádech, výdech. Na koberec spadla kapka. Pak druhá.
Osmnáct, devatenáct, dvacet. Vyskočil a chtěl si otřít zpocený čelo. Prsty po něm přejel. Ani náznak potu. Odešel se napít. Chvíli se prohlížel v zrcadle, ramena stáhl k sobě a pozoroval svoje ženský, nakypřený prsa. Až na ty chlupatý bradavky by mohl dělat reklamu na silikony. Nebo vlastně na cokoliv, trochu sexismu se hodí při propagaci všeho. Teda aspoň dokud budou mít tu naditější peněženku manželé. Pak se ale vyrovnal a naskytl se mu pohled na to chlapský poprsí, který mu přidávalo nejmíň 5 let. Díky téhle rutině mu chvíli trvalo, než zjistil že ty kapky na koberci byly slzy. Opláchl si oči a rychle se vrátil do pokoje na čtvrtou sérii.
Jedna, dva, tři. Dolů, nahoru, dolů, nahoru. Zpevněné tělo měl v jedné přímce, která se jako závora sklápěla dolů a pak zase zpátky nahoru. Někdy si představoval, jak si hraje se svým klukem a ta lidská závora pouští a zastavuje jeho autíčko na dálkový. Vydržel by to dlouho. Žádnýho kluka ale nemá. Už ani bráchu. Chvíli nechal závoru nahoře a poslouchal ten křik zpod podlahy.
Tři, dva, jedna, PŮLNOC!
Políbil svůj pravej biceps, dodělal sérii a otevřel si tu jemně perlivou matonku. Sedl si na gauč, otřel si už konečně zpocený čelo, nechal do sebe proudit bublinky a koukal na goťáka, jak v televizi rozlívá šampaňský. Přes okna se do pokoje dostávaly více i méně vzdálené výbuchy petard. Zesílil si hudbu ve sluchátkách a šel na karimatku. Chodidla vsunul pod gauč, ruce spojil za hlavou a počkal na první sloku.
Jedna, dva, tři. Nahoru, dolů, doprava, dolů, doleva, BRRRK!
Byl to jeho první silvestr o samotě. Vlastně druhej, ale loni to ještě nevěděl. Byl na té chatě a všechno se zdálo v pohodě. Nechtěl na to myslet, má za sebou sakra dlouhej rok. Dlouhej a hnusnej. A žádný světlo na konci tunelu. Tenhle 1+kk nad hospodou, s gaučem, umyvadlem/dřezem a karimatkou na sedy-lehy toho byl až moc nápadným důkazem. Asi ale i díky téhle garsonce se nemohl nikde schovat. Ani před těma vzpomínkama.
Dvojka, trojka, čtyřka. Mírná doprava a ostrá doleva. BUM!
Osmnáct, devatenáct, dvacet. Vyskočil a chtěl si otřít zpocený čelo. Prsty po něm přejel. Ani náznak potu. Odešel se napít. Chvíli se prohlížel v zrcadle, ramena stáhl k sobě a pozoroval svoje ženský, nakypřený prsa. Až na ty chlupatý bradavky by mohl dělat reklamu na silikony. Nebo vlastně na cokoliv, trochu sexismu se hodí při propagaci všeho. Teda aspoň dokud budou mít tu naditější peněženku manželé. Pak se ale vyrovnal a naskytl se mu pohled na to chlapský poprsí, který mu přidávalo nejmíň 5 let. Díky téhle rutině mu chvíli trvalo, než zjistil že ty kapky na koberci byly slzy. Opláchl si oči a rychle se vrátil do pokoje na čtvrtou sérii.
Jedna, dva, tři. Dolů, nahoru, dolů, nahoru. Zpevněné tělo měl v jedné přímce, která se jako závora sklápěla dolů a pak zase zpátky nahoru. Někdy si představoval, jak si hraje se svým klukem a ta lidská závora pouští a zastavuje jeho autíčko na dálkový. Vydržel by to dlouho. Žádnýho kluka ale nemá. Už ani bráchu. Chvíli nechal závoru nahoře a poslouchal ten křik zpod podlahy.
Tři, dva, jedna, PŮLNOC!
Políbil svůj pravej biceps, dodělal sérii a otevřel si tu jemně perlivou matonku. Sedl si na gauč, otřel si už konečně zpocený čelo, nechal do sebe proudit bublinky a koukal na goťáka, jak v televizi rozlívá šampaňský. Přes okna se do pokoje dostávaly více i méně vzdálené výbuchy petard. Zesílil si hudbu ve sluchátkách a šel na karimatku. Chodidla vsunul pod gauč, ruce spojil za hlavou a počkal na první sloku.
Jedna, dva, tři. Nahoru, dolů, doprava, dolů, doleva, BRRRK!
Byl to jeho první silvestr o samotě. Vlastně druhej, ale loni to ještě nevěděl. Byl na té chatě a všechno se zdálo v pohodě. Nechtěl na to myslet, má za sebou sakra dlouhej rok. Dlouhej a hnusnej. A žádný světlo na konci tunelu. Tenhle 1+kk nad hospodou, s gaučem, umyvadlem/dřezem a karimatkou na sedy-lehy toho byl až moc nápadným důkazem. Asi ale i díky téhle garsonce se nemohl nikde schovat. Ani před těma vzpomínkama.
Dvojka, trojka, čtyřka. Mírná doprava a ostrá doleva. BUM!
čtvrtek, prosince 12, 2013
Ráďa radí - 5 stages of waking up
Denial
Stojíš na parapetu a nejseš si úplně jistej, jestli to dokážeš. Jdou po tobě. Nevíš proč a i kdybys věděl, bylo by to nejspíš jedno. Vyskočíš, roztáhneš ruce a plachtíš směrem k zemi. Stala se z tebe jakási lidská poletucha, která si to v klídku a ve spirálách míří dolů. Dneska už se toho přihodilo tolik, že nemáš sílu ani čas pídit se po každým detailu a neustále se ptát, jak je to možný. Poslední spirálou proletíš dalším otevřeným oknem a přistaneš rovnou v posteli. Rozhlídneš se po pokoji, ale vůbec ho nepoznáváš. Přepadne tě únava, nejspíš z toho lítání, a tak si vlezeš do peřin a během chvilky usínáš. Vzbudí tě šimrání po břiše. Chceš se poškrábat ale prsty se ti vnoří do něčích vlasů. Rychle otevřeš oči. Jo, pořád seš v tom neznámým pokoji, odhrneš peřinu a vykouknou na tebe dvě kudrnatý hlavy s širokým úsměvem. Bětka a Květka. Stýskalo se nám a chtěly bysme ti to všechno vynahradit. Ještě, než jim stihneš odpovědět, uslyšíš tu písničku. Rozhlížíš se a snažíš se zjistit, odkud se ty tóny šíří. Pak ti to dojde. Ne to není možný. Vždyť to je všechno tak barevný. A hlavně zasloužený.
Anger
Proč doprdele zrovna teď? A zrovna ty?! Takový naschvály. Máš chuť najít viníka. Hned. A potrestat ho. Poučit ho o životě. O tom, co se může. A co se sakra nedělá.
Bargaining
Bušíš do telefonu a posouváš budík o 30 minut. Když si dáš ještě 30 minut pohodičky, budeš vyspanej, stihneš i tu sprchu a snídani si koupíš po cestě. Jo to zní rozumně. Stejně ten tvůj budíkovej plán byl moc ambiciózní. Divíš se, že ti to nedošlo už večer. No nic chybama se člověk učí. Otáčíš se na druhej bok, zavíráš oči a doufáš, že na tebe ještě čekají. Bětko? Květko? Holky kde ste?
Depression
Vzdáváš to po dvaceti minutách. Je to na hovno. Mohlo to být bomba. Co se po tobě jako teď chce? Snad nečekají, že vstaneš, vyčistíš si zuby, půjdeš na tu ranní přednášku a budeš předstírat, že se nic nestalo. To se totiž sakra stalo. Proč by ses vůbec měl s tímhle dnem štvát. Ty to přece ani ovlivnit nemůže. To je na tom to nejhorší. Ten zmar. Fakt se snažíš. Dokonce umíš i skočit okna a přistát ve velkolepých spirálách a stejně je ti to na nic, když tě nenechají dohrát a současně i dokoukat tohle představení.
Acceptance
Někdy přijde už v té sprše. Někdy až s první kávou. Někdy nepřijde celej den.
Co si z toho vzít? Nesnaž se spoutat jednotlivý dny a noci do slušivých stejnokrojů tím pravidelným budíkem. Jsou to stejný individua jako ty nebo já. Jednou je den hodně dlouhej, pak zas nesnesitelně krátkej. Dej jim trochu volnosti se projevit. Pak tě nebudou tak štvát a budeš si užívat té rozmanitosti.
pondělí, prosince 09, 2013
Ráďa radí - 4 - Business trips 101
Sedíš na nepohodlné židli a ona ti ukazuje zalaminátovanou A3ku plnou nechutných fotek. Jo, má to dobře vymyšlený. Takhle nechceš dopadnout. A nemusíš. Stačí vytáhnout pár bankovek a pak přežít pár včeliček. Firma ti to možná proplatí. A když ne, tak je to tvoje nejlepší investice. Posloucháš jí, ale v duchu si říkáš, že ty už stějně víš, co je nejlepší investice díky jednomu sloupku. Ale těch pár koktejlů si do sebe stejně necháš píchnout. Sichr je sichr. Necháš se překecat i ke koupi toho gelu, co zabije všechny bakterie a slibuješ, že jí při přeočkování řekneš všechny zážitky.
Změř si zadek a ramena. Krejčovským metrem, klasika. Ne proto, abys vyplnil míry na nějaké online seznamce. Potřebuješ ale nějaký argumenty na boj se šéfem. Čína je daleko. Ta první třída se ale zdá být ještě dál. No co se dá dělat, sedíš u uličky a ošátkovaní borci přes tebe nad Dubají provozujou parkour, když potřebujou na záchod. Snažíš se jim vysvětlit, že nespíš a rád je pustíš, ale je to zbytečný.
Popíjíš čtvrtej gin & tonic, cítíš se jak Don Draper a v duchu se směješ těm kecům, že průměrnej lálos, co neholduje seafood, zhubne v Číně 3 kila za týden. Kdyby ses vrátil o deset kilo lehčí, zrovna, když si ukončil rýsovací fázi, to by tě tvůj osobní trenér asi moc nepochválil. Duševní úsměv ti trochu mrzne a lituješ, že si minulej týden řekl ne, když se tě zeptala Hele, dáme pstruha? Aspoň si mohl trochu potrénovat obíračku kostí a ty pohledy z očí do vysmažených očí.
Čtvrtý ráno. Jet-lagu říkáš naschle za tři týdny a jdeš se naložit do vany. Pod pěnovou peřinou občas zahlídneš svůj pekáč buchet a zdá se, že už není tak vyrýsovanej jak před týdnem. Ne, že by se přes něj valila pivasová vlnka, ale nedostatek bílkovin neoblafneš. Sakra. Ještě si přečteš ten leták Safe De Enviromnent. Že prej nemáš každej den házet ten Wed Tovel na zem, aby ho nemuseli prát. Přemýslíš, jak často pereš ručník doma, ale vyruší tě telefon. Za 5 minut sraz v lobby. Mokrej tovel odhazuješ na koberec, pásek zapínáš na dlouho nepoužívanou poslední díru a doufáš, že dneska si oběd nebudeš muset vybírat podle toho, kterej obrázek vypadá nejmíň na poblití. Aspoň, že to Tsingtao se dá pít.
Dopoledne strávíš chozením asi 20 km po decentní továrně. Do závěrečných překladů už se ti vkrádají slovíčka jako dumpling (místo dumping), cabbage (cartridge) a stew (screw). Myslíš si, že už nemůže být hůř, když ti ta číňanka řekne - dneska nepojedem do hospody, ale uvařili jsme vám nějaký speciality tady ve firmě, doufám, že máte rádi seafood. Dáváš sbohem svým tvrdě vypracovaným svalům, kloubům i šlachám.
Jedna věc tě na jídlech s číňanama bude hodně štvát. Když ti na ten kulatej stůl postaví 10 různých jídel, ty zdvořile ochutnáš z prvních osmi, nepobliješ se a konečně se na tebe usměje štěstí a dostane se k tobě ta mísa s rýží a kukuřicí. Ostatní nechápou, proč se tak raduješ a plníš si touhle přílohou celej talíř. U třetí radostné lžíce ale ten vysmátej čínskej inženýr otočí tím skleněným stolem a mísa s rýží mizí v dáli stejně jako tvoje naděje, že dneska večer nebudeš brečet hladem. Kurva. Ulevíš si, čeští kluci se ti zasmějou a dál spokojeně vytahujou párátkama šneky z ulity.
Ještě před přípitkem sníš všechnu rýži, co sis stihl přivlastnit a nevíš, co dál. Prej, jestli si dáš nějakej bílej nápoj z hroznů. Zkušeně klukům říkáš, že ti blbci asi neví, jak se anglicky řekne víno a tak přikyvuješ, že si všichni sklinku suchýho bílýho dáte. Inženýr vám třem klukům z Moravy nalije dvoudecku a nepřestává se smát. Všichni Číňani pijou čaj. Koukneš na kluky, ťuknete si a inženýr na vás haleká Kampej, kampej! Jasný, borče, dáme do dna. Začneš to do sebe klopit a trvá ti asi 2 milisekundy, než si uvědomíš, že ti číňani anglicky tak blbě neumí a tohle rozhodně není rulanda šedá. Dávicí reflex - check, nepustils to ven - check, produkce slz - check, kampej - check.
Alright, angína ti už asi nikdy nehrozí. Mandle utekly někam pryč z tohodle Mordoru, žaludek už nemáš na vodě, ale na grape drinku. Periferně koukáš, jak ti inža dolívá, jeden borec vyplyvl první doušek zpátky a druhej je na tom podobně jako ty, jen to nadšeně zajídá šnekama. Nevím, kolik skleniček vy dva hrdí vlajkonoši české tolerance k alkoholu ještě dáte, na šrot jste ale po té první.
Export české kultury do Říše středu - Czech!
Změř si zadek a ramena. Krejčovským metrem, klasika. Ne proto, abys vyplnil míry na nějaké online seznamce. Potřebuješ ale nějaký argumenty na boj se šéfem. Čína je daleko. Ta první třída se ale zdá být ještě dál. No co se dá dělat, sedíš u uličky a ošátkovaní borci přes tebe nad Dubají provozujou parkour, když potřebujou na záchod. Snažíš se jim vysvětlit, že nespíš a rád je pustíš, ale je to zbytečný.
Popíjíš čtvrtej gin & tonic, cítíš se jak Don Draper a v duchu se směješ těm kecům, že průměrnej lálos, co neholduje seafood, zhubne v Číně 3 kila za týden. Kdyby ses vrátil o deset kilo lehčí, zrovna, když si ukončil rýsovací fázi, to by tě tvůj osobní trenér asi moc nepochválil. Duševní úsměv ti trochu mrzne a lituješ, že si minulej týden řekl ne, když se tě zeptala Hele, dáme pstruha? Aspoň si mohl trochu potrénovat obíračku kostí a ty pohledy z očí do vysmažených očí.
Čtvrtý ráno. Jet-lagu říkáš naschle za tři týdny a jdeš se naložit do vany. Pod pěnovou peřinou občas zahlídneš svůj pekáč buchet a zdá se, že už není tak vyrýsovanej jak před týdnem. Ne, že by se přes něj valila pivasová vlnka, ale nedostatek bílkovin neoblafneš. Sakra. Ještě si přečteš ten leták Safe De Enviromnent. Že prej nemáš každej den házet ten Wed Tovel na zem, aby ho nemuseli prát. Přemýslíš, jak často pereš ručník doma, ale vyruší tě telefon. Za 5 minut sraz v lobby. Mokrej tovel odhazuješ na koberec, pásek zapínáš na dlouho nepoužívanou poslední díru a doufáš, že dneska si oběd nebudeš muset vybírat podle toho, kterej obrázek vypadá nejmíň na poblití. Aspoň, že to Tsingtao se dá pít.
Dopoledne strávíš chozením asi 20 km po decentní továrně. Do závěrečných překladů už se ti vkrádají slovíčka jako dumpling (místo dumping), cabbage (cartridge) a stew (screw). Myslíš si, že už nemůže být hůř, když ti ta číňanka řekne - dneska nepojedem do hospody, ale uvařili jsme vám nějaký speciality tady ve firmě, doufám, že máte rádi seafood. Dáváš sbohem svým tvrdě vypracovaným svalům, kloubům i šlachám.
Jedna věc tě na jídlech s číňanama bude hodně štvát. Když ti na ten kulatej stůl postaví 10 různých jídel, ty zdvořile ochutnáš z prvních osmi, nepobliješ se a konečně se na tebe usměje štěstí a dostane se k tobě ta mísa s rýží a kukuřicí. Ostatní nechápou, proč se tak raduješ a plníš si touhle přílohou celej talíř. U třetí radostné lžíce ale ten vysmátej čínskej inženýr otočí tím skleněným stolem a mísa s rýží mizí v dáli stejně jako tvoje naděje, že dneska večer nebudeš brečet hladem. Kurva. Ulevíš si, čeští kluci se ti zasmějou a dál spokojeně vytahujou párátkama šneky z ulity.
Ještě před přípitkem sníš všechnu rýži, co sis stihl přivlastnit a nevíš, co dál. Prej, jestli si dáš nějakej bílej nápoj z hroznů. Zkušeně klukům říkáš, že ti blbci asi neví, jak se anglicky řekne víno a tak přikyvuješ, že si všichni sklinku suchýho bílýho dáte. Inženýr vám třem klukům z Moravy nalije dvoudecku a nepřestává se smát. Všichni Číňani pijou čaj. Koukneš na kluky, ťuknete si a inženýr na vás haleká Kampej, kampej! Jasný, borče, dáme do dna. Začneš to do sebe klopit a trvá ti asi 2 milisekundy, než si uvědomíš, že ti číňani anglicky tak blbě neumí a tohle rozhodně není rulanda šedá. Dávicí reflex - check, nepustils to ven - check, produkce slz - check, kampej - check.
Alright, angína ti už asi nikdy nehrozí. Mandle utekly někam pryč z tohodle Mordoru, žaludek už nemáš na vodě, ale na grape drinku. Periferně koukáš, jak ti inža dolívá, jeden borec vyplyvl první doušek zpátky a druhej je na tom podobně jako ty, jen to nadšeně zajídá šnekama. Nevím, kolik skleniček vy dva hrdí vlajkonoši české tolerance k alkoholu ještě dáte, na šrot jste ale po té první.
Export české kultury do Říše středu - Czech!
čtvrtek, prosince 05, 2013
Ráďa radí - 3 - Jak na hedging
Ty ještě nejseš zahedgovanej? Zaheco? Nekecej, určitě si už to slovíčko slyšel. Kluci z ČNB vysvětlující v ČT výhody toho, že EUR/CZK graf vyskočil jako tvoje ranní erekce, spolužák na divné schůzce v kavárně přesvědčující proč podepsat tu životní pojistku a bankovní kravaťák, kterej napochodoval do tvé práce zrovna, když sis chtěl ohřát tofu s rýží, se slovy Pojďme zkrotit ten dolar.
Nebudu se bavit o žádných dlouhých hedge pozicích, vykrývání kurzových odchylek ani ekonomické teorii pojištění, ale o trošku jiným zajištění. Zajištění, aby to dneska klaplo. Zajištění, aby jsi ukončil ten tvůj sexuální drought. Nebo ho aspoň zkrotil. Otěže zpátky do tvých rukou.
Hedging je o přemýšlení dopředu. Dvě hodiny do rande. Ona nejspíš narychlo pere ten svůj šťastnej svetr, řeší vlasy, obočí, řasy a všechny ostatní chlupy, který je potřeba zkrotit. Tobě stačí jeden rychlej pohled do zrcadla, abys zjistil, že je všechno v cajku. Tenhle časovej náskok je ale třeba využít. Mohl bys vymyslet nějakou příhodu alá Mount Tibidabo z Friends pro případ nouze, ale tomu sám nevěříš. Spíš radši vyjeď dřív, skoč si na rozjížděcí pivo někam do nonstopky a pošli tu esemesku. Ani jí nemusíš vyťukávat, stačí když zkopíruješ tu z minula.
Říkám tomu záchrannej kruh. Jo jasně je to zoufalý, ale někdy ti ona nedá jinou možnost. Nesednete si, i když sedíte. Ona vypráví, ty neposloucháš, ale stejně by sis dal říct. Asi je taky možný, že jí nesedíš ty, ale tohle sci-fi téma necháme sloupařkám v Marianne.
Stojíte na přídi zaoceánské lodě, ty doufáš, že tě pozve do své kajuty a ona tě přitom hodí přes palubu a do podpalubí míří spokojeně sama. Ještě ti poděkuje, že ten lístek zaplatíš. Jo asi bys zvládl doplavat zpátky ke břehu, potupně vyždímal oblečení a šel spát. Ale kvůli tomu sis sakra lodní lístek nekupoval.
Už ani nedoufáš, rozjedeš čubičku, když ti přijde ta zpráva. Prijd v jedenact, tesim se. Projdeš pár známýma uličkama, u domu si ještě stihneš do pusy hodit dvě orbitky jako v reklamě a už zvoníš. Stoupáš po schodech s hlavou sklopenou a víš, že jsi vlastně prohrál.
Lenka je ráda nahoře, skáče po tobě, párkrát ti lupne v kyčlích, pak už tu bolest ani nevnímáš a jen se držíš těch jejích madel lásky jako záchrannýho kruhu. Po pár minutách si zapálí, nepřestává skákat a popel ze startky odpadáva přímo do tvýho pupku. Prsty ti zajedou ještě hlouběji do madel a ty ani nevíš, jestli je tam odtud někdy vytáhneš. Čas vnímáš pouze podle toho, po kolikáté začíná ta písnička.
Měl bych to asi vysvětlit. U Lenky pouštím hudbu vždycky já. Než se ožerem, tak většinou cokoliv, co je k dispozici. Jakmile je ale jasný, že se jde na to, tak tam pustím tu aktuální. Tu, které se momentálně nemůžu zbavit. Hraje pořád dokola a já se cítím nejen pod psa, ale jako pes. Pavlovův. Slyším tu basu, vidím jak se přeplňuje můj lidskej popelník, madla se mění v mokrou bažinu a já vím, že už si tu písničku nikdy nepustím.
Váhám, jestli zaklepat na ty její pootevřený dveře od bytu. V tom ale v hlavě uslyším zase ty úvodní tóny a ihned sahám po klice.
Co z toho vyplývá? Na hedging, záchranný kruhy a pojištění se vykašli. Z tohodle přizdisráčství akorát zešedivíš. Vykryješ bílou i černou ale myší kožíšek se z tebe nestane. Play the market. Někdy skončíš v moři se slovy Budem radši kamarádi. Někdy ale skončíš v kajutě.
Hedging je o přemýšlení dopředu. Dvě hodiny do rande. Ona nejspíš narychlo pere ten svůj šťastnej svetr, řeší vlasy, obočí, řasy a všechny ostatní chlupy, který je potřeba zkrotit. Tobě stačí jeden rychlej pohled do zrcadla, abys zjistil, že je všechno v cajku. Tenhle časovej náskok je ale třeba využít. Mohl bys vymyslet nějakou příhodu alá Mount Tibidabo z Friends pro případ nouze, ale tomu sám nevěříš. Spíš radši vyjeď dřív, skoč si na rozjížděcí pivo někam do nonstopky a pošli tu esemesku. Ani jí nemusíš vyťukávat, stačí když zkopíruješ tu z minula.
Říkám tomu záchrannej kruh. Jo jasně je to zoufalý, ale někdy ti ona nedá jinou možnost. Nesednete si, i když sedíte. Ona vypráví, ty neposloucháš, ale stejně by sis dal říct. Asi je taky možný, že jí nesedíš ty, ale tohle sci-fi téma necháme sloupařkám v Marianne.
Stojíte na přídi zaoceánské lodě, ty doufáš, že tě pozve do své kajuty a ona tě přitom hodí přes palubu a do podpalubí míří spokojeně sama. Ještě ti poděkuje, že ten lístek zaplatíš. Jo asi bys zvládl doplavat zpátky ke břehu, potupně vyždímal oblečení a šel spát. Ale kvůli tomu sis sakra lodní lístek nekupoval.
Už ani nedoufáš, rozjedeš čubičku, když ti přijde ta zpráva. Prijd v jedenact, tesim se. Projdeš pár známýma uličkama, u domu si ještě stihneš do pusy hodit dvě orbitky jako v reklamě a už zvoníš. Stoupáš po schodech s hlavou sklopenou a víš, že jsi vlastně prohrál.
Lenka je ráda nahoře, skáče po tobě, párkrát ti lupne v kyčlích, pak už tu bolest ani nevnímáš a jen se držíš těch jejích madel lásky jako záchrannýho kruhu. Po pár minutách si zapálí, nepřestává skákat a popel ze startky odpadáva přímo do tvýho pupku. Prsty ti zajedou ještě hlouběji do madel a ty ani nevíš, jestli je tam odtud někdy vytáhneš. Čas vnímáš pouze podle toho, po kolikáté začíná ta písnička.
Měl bych to asi vysvětlit. U Lenky pouštím hudbu vždycky já. Než se ožerem, tak většinou cokoliv, co je k dispozici. Jakmile je ale jasný, že se jde na to, tak tam pustím tu aktuální. Tu, které se momentálně nemůžu zbavit. Hraje pořád dokola a já se cítím nejen pod psa, ale jako pes. Pavlovův. Slyším tu basu, vidím jak se přeplňuje můj lidskej popelník, madla se mění v mokrou bažinu a já vím, že už si tu písničku nikdy nepustím.
Váhám, jestli zaklepat na ty její pootevřený dveře od bytu. V tom ale v hlavě uslyším zase ty úvodní tóny a ihned sahám po klice.
Co z toho vyplývá? Na hedging, záchranný kruhy a pojištění se vykašli. Z tohodle přizdisráčství akorát zešedivíš. Vykryješ bílou i černou ale myší kožíšek se z tebe nestane. Play the market. Někdy skončíš v moři se slovy Budem radši kamarádi. Někdy ale skončíš v kajutě.
středa, prosince 04, 2013
Ráďa radí - 2 - Do čeho investovat svůj první milion
Asi ani nečekáš, že ti tu napíšu nějakej seznam těch zaručených index funds z vanguardu. Nebo trochu toho nezbytnýho insider infa, který ti umožní buy low a pak si jen počkat. Počkat, až se to i ostatní dozví a začnou zběsile nakupovat s důvěrou, že to je ještě pořád low. Sedíš v parku na lavičce, usmíváš se a není to jen tím, že seš momentálně docela high.
Můžeš si pořídit nějakej ten levnější model od pánů z Bayerische Motoren Werke a pak si na semaforu poklepávat po koženým volantu v rytmu toho správnýho beatu. Nebo jí dát diamantovej kroužek s tím zvláštním zbarvením, kterej ti bude neustále připomínat, jak moc seš selfless kápo.
Problém s těmahle scénářema je v tom, že ten první milion přichází trošku jinak, než ti tvrdí tvoje upocený sny. Nedostaneš ho v krabici od vína s nápisem Díky za všechno. Začne totiž přicházet v obálkách. Postupně. Od babiček a tet. Když už seš moc starej na bagry a ještě pořád mladej na flašky. Pak z těch nekonečných brigád ve skladu, v back office a nakonec z toho tvýho pokusu, kterýmu ani sám nechceš říkat start-up. Do čeho ty peníze teda dát, abys zajistil co nejvyšší yield?
Do sebe. Tam to všechno syp. Do pivních radostí, tuleňových póz, rumové reality, rychlých startek do novýho dne, balíčků 3+1 kdyby to náhodou dneska večer vyšlo, deošů když není čas na sprchu, drahých přehrávačů hudby co je zadarmo, pokut revizorům když tě bolí nohy a kytkám pro ni. Hlavně žádný chryzantémy, vole.
Než se naděješ, máš ten svůj první milion protočenej. A výnosy budeš sbírat celej zbytek života. Tak to neposer!
Můžeš si pořídit nějakej ten levnější model od pánů z Bayerische Motoren Werke a pak si na semaforu poklepávat po koženým volantu v rytmu toho správnýho beatu. Nebo jí dát diamantovej kroužek s tím zvláštním zbarvením, kterej ti bude neustále připomínat, jak moc seš selfless kápo.
Problém s těmahle scénářema je v tom, že ten první milion přichází trošku jinak, než ti tvrdí tvoje upocený sny. Nedostaneš ho v krabici od vína s nápisem Díky za všechno. Začne totiž přicházet v obálkách. Postupně. Od babiček a tet. Když už seš moc starej na bagry a ještě pořád mladej na flašky. Pak z těch nekonečných brigád ve skladu, v back office a nakonec z toho tvýho pokusu, kterýmu ani sám nechceš říkat start-up. Do čeho ty peníze teda dát, abys zajistil co nejvyšší yield?
Do sebe. Tam to všechno syp. Do pivních radostí, tuleňových póz, rumové reality, rychlých startek do novýho dne, balíčků 3+1 kdyby to náhodou dneska večer vyšlo, deošů když není čas na sprchu, drahých přehrávačů hudby co je zadarmo, pokut revizorům když tě bolí nohy a kytkám pro ni. Hlavně žádný chryzantémy, vole.
Než se naděješ, máš ten svůj první milion protočenej. A výnosy budeš sbírat celej zbytek života. Tak to neposer!
úterý, prosince 03, 2013
Ráďa radí - 1
Tenhle sloupek bude mít rytmus. Při jeho čtění si nejspíš ani neuvědomíš, že si podupáváš tou pravou nožkou. Zvykneš si. A začít bys měl co nejdřív.
Nebude to tak sarkasticky břitký jako bývaly sloupky Jindry Šídla v Respektu. Ani nečekej rady z konce Banánových rybiček. Bude to ten jeden sloupek, kterej se zatím úspěšně schovává před nevyhnutelnou Bell curve článků, který najdete ve Forbesu. Strejda Skrblík, kterej plave ve svých zlaťácích a jeho holej bílej zadek tak narušuje tu žlutou monotónnost. Bude to pokus o narušení té pohodlnosti. Té ubíjející a přitom uklidňující očekávatelnosti v časopise o bohatých pro bohatý. Ale hlavně taky pro ty, který ta sláva teprve čeká. Ty, kteří už na svých kontech sice nuly mají, chybí jim už jen nějaký to jiný číslo před něma.
Dost úvodů. Odlož knížku o Jobsovi a ukonči i ten svůj man crush na Buffeta, Sorose i Zuckerberga. Začnem od podlahy, je potřeba mít si na co lehnout. A hlavně mít si na koho lehnout. Nějakou tu přírodní blondýnu. Vyhneš se tak všem těm gold diggers, který tě budou otravovat, až na tebe budou mít man crush o generaci mladší kravaťáci z ofaubé. Tuhle musíš zaujmout už teď, bez peněz, italských obleků a znalostí drahýho chlastu. Ptáš se čím?
Řeknu ti čím ne. Nepomůže ti, když přelouskáš 50 shades, který si půjčíš od spolubydlícího, kterej je má zase půjčený od babičky, která je dostala na Vánoce od syna. Ne, tahle ta spoutaná bible, kterou všichni četli, ale vlastně si ji nikdo nekoupil, asi nebude vončo. Namítneš, že se pár tipů do ložnice/mučírny může hodit. Asi jo. Ovšem jenom, pokud seš ten typ, co s holkou leží od 8 v posteli, romanticky ji hladí po uchu, až to ona nevydrží a řekne ti: "Už je 12, tak ho vyndej!"
Nehrej si na Ježíše, kterej všechno, vždy a všude zaplatí. Neexperimentuj s ležérně elegantním plnovousem, když víš, že ta tvoje parodie na vousy je všechno, jen ne elegantní. Nemel pořád dokola nějaký kecy, aby jsi vypadal zajímavě. Jak se říká v jednom nejmenovaným netýmovým sportu - Hrej co umíš, nevymýšlej!
Pokud ta koc náhodou taky čte Forbes a líbí se jí známí borci, můžeš ji pravdivě říct, že jsi byl vyhlášenej jako Person of the Year 2006 časopisem TIME. Asi ti nebude věřit, nenech se rozhodit. Když to půjde dobře a ona si na tebe doma vzpomene, hodí to do googlu a na tváři se jí vykouzlí úsměv. Nekecal. A když se při vzpomínce na tebe usmívá, máš skoro vyhráno. To totiž chceš, být ten borec, na kterýho když si vzpomene, má problém se neusmívat.
Nebude to tak sarkasticky břitký jako bývaly sloupky Jindry Šídla v Respektu. Ani nečekej rady z konce Banánových rybiček. Bude to ten jeden sloupek, kterej se zatím úspěšně schovává před nevyhnutelnou Bell curve článků, který najdete ve Forbesu. Strejda Skrblík, kterej plave ve svých zlaťácích a jeho holej bílej zadek tak narušuje tu žlutou monotónnost. Bude to pokus o narušení té pohodlnosti. Té ubíjející a přitom uklidňující očekávatelnosti v časopise o bohatých pro bohatý. Ale hlavně taky pro ty, který ta sláva teprve čeká. Ty, kteří už na svých kontech sice nuly mají, chybí jim už jen nějaký to jiný číslo před něma.
Dost úvodů. Odlož knížku o Jobsovi a ukonči i ten svůj man crush na Buffeta, Sorose i Zuckerberga. Začnem od podlahy, je potřeba mít si na co lehnout. A hlavně mít si na koho lehnout. Nějakou tu přírodní blondýnu. Vyhneš se tak všem těm gold diggers, který tě budou otravovat, až na tebe budou mít man crush o generaci mladší kravaťáci z ofaubé. Tuhle musíš zaujmout už teď, bez peněz, italských obleků a znalostí drahýho chlastu. Ptáš se čím?
Řeknu ti čím ne. Nepomůže ti, když přelouskáš 50 shades, který si půjčíš od spolubydlícího, kterej je má zase půjčený od babičky, která je dostala na Vánoce od syna. Ne, tahle ta spoutaná bible, kterou všichni četli, ale vlastně si ji nikdo nekoupil, asi nebude vončo. Namítneš, že se pár tipů do ložnice/mučírny může hodit. Asi jo. Ovšem jenom, pokud seš ten typ, co s holkou leží od 8 v posteli, romanticky ji hladí po uchu, až to ona nevydrží a řekne ti: "Už je 12, tak ho vyndej!"
Nehrej si na Ježíše, kterej všechno, vždy a všude zaplatí. Neexperimentuj s ležérně elegantním plnovousem, když víš, že ta tvoje parodie na vousy je všechno, jen ne elegantní. Nemel pořád dokola nějaký kecy, aby jsi vypadal zajímavě. Jak se říká v jednom nejmenovaným netýmovým sportu - Hrej co umíš, nevymýšlej!
Pokud ta koc náhodou taky čte Forbes a líbí se jí známí borci, můžeš ji pravdivě říct, že jsi byl vyhlášenej jako Person of the Year 2006 časopisem TIME. Asi ti nebude věřit, nenech se rozhodit. Když to půjde dobře a ona si na tebe doma vzpomene, hodí to do googlu a na tváři se jí vykouzlí úsměv. Nekecal. A když se při vzpomínce na tebe usmívá, máš skoro vyhráno. To totiž chceš, být ten borec, na kterýho když si vzpomene, má problém se neusmívat.
pondělí, prosince 02, 2013
Ráďa radí - preview
První vrchovatá. Druhá. Dno hrnku bylo zaplněné tou hromádkou hnědého ranního štěstí. Pro jistotu přisypávám ještě třetí lžičku. Granulovaná zrnka se rozpouští ve vodním víru, zalívám je trochou nízkotučnýho a hledám toho růžového pomocníka. Je to blbost, zatížíš tím játra ještě víc a stejně máš hlavu jako střep, protože seš dehydratovanej a ne proto, že jsi přebral, blabla. Znáte to. Na to bych se ale momentálně mohl vykašlat.
Nepřítomně míchám lžičkou a snažím se poskládat puzzle s názvem Last night. Není to žádná dvacetčtyřka s obrázkama dinosaurů pro děcka. Ne, je to ta odporná pětitisícovka, na které není nic než moře. Taková ta, co vám zůstane poloposkládaná na půdě po několik let, než se dokopete k tomu ji vyhodit a předsevzít si, že už si nikdy puzzle nekoupíte. Začínám rohama, jako vždycky.
Bylo jí asi čtyřicet, brýle s tlustýma obroučkama a tělo jedno velký vlnobití - nos, kozy, michellinka, zadek. Pili jsme gin & tonic, pak už jen gin a pak už jsem tajně zvracel pokaždé, když jsem si šel odskočit. Našla si mě na blogu a chce, abych psal sloupky do jejího časopisu. Chtěla, abych uhodl do jakýho. Přemýšlel jsem, co si asi tak na blogu přečetla. Přece jen některý starší věci jsou typickej materiál pro Květy nebo Chvilku pro tebe, některý zas jakoby vypadly z rubriky Láska, sex a trápení v Bravíčku, povedenější kusy pak už mívají i ambice dostat se do TV programu.
Chtěla, aby se to jmenovalo Ráďa radí. A že pracuje pro Forbes. A že si dělali nějakej průzkum a část čtenářů jsou mladí wanna-be kluci z VŠE, co potřebujou nějakou tu pomocnou ruku, která je provede tou těžkou částí života, než se dostanou na obálku. Chvilky pro tebe nebo Forbesu, to už je jedno.
Nevím po kolikátým zvracení jsem souhlasil. A pak už mám jen pár nesouvislých puzzlíků. Byli jsme u ní. Jakási kočka se mi lísala o nohu. Ona se lísala o mě. Jazyk kočky na kotníku, její jazyk v mé puse. A pak ta věta.
Proč mě neosaháváš, seš teplej nebo co?
Vzala mi ruku, položila si jí na pravý prso a začla ho hníst. Vzpomněl jsem si, jak jsem včera dělal linecký. Nemůžeš ho hníst moc dlouho, pak se z něj totiž stane bláto. Hnětl jsem, co to šlo a přemýšlel, jestli by tohle měla být první rada ve sloupku.
Osahávání is the new sexy.
Nepřítomně míchám lžičkou a snažím se poskládat puzzle s názvem Last night. Není to žádná dvacetčtyřka s obrázkama dinosaurů pro děcka. Ne, je to ta odporná pětitisícovka, na které není nic než moře. Taková ta, co vám zůstane poloposkládaná na půdě po několik let, než se dokopete k tomu ji vyhodit a předsevzít si, že už si nikdy puzzle nekoupíte. Začínám rohama, jako vždycky.
Bylo jí asi čtyřicet, brýle s tlustýma obroučkama a tělo jedno velký vlnobití - nos, kozy, michellinka, zadek. Pili jsme gin & tonic, pak už jen gin a pak už jsem tajně zvracel pokaždé, když jsem si šel odskočit. Našla si mě na blogu a chce, abych psal sloupky do jejího časopisu. Chtěla, abych uhodl do jakýho. Přemýšlel jsem, co si asi tak na blogu přečetla. Přece jen některý starší věci jsou typickej materiál pro Květy nebo Chvilku pro tebe, některý zas jakoby vypadly z rubriky Láska, sex a trápení v Bravíčku, povedenější kusy pak už mívají i ambice dostat se do TV programu.
Chtěla, aby se to jmenovalo Ráďa radí. A že pracuje pro Forbes. A že si dělali nějakej průzkum a část čtenářů jsou mladí wanna-be kluci z VŠE, co potřebujou nějakou tu pomocnou ruku, která je provede tou těžkou částí života, než se dostanou na obálku. Chvilky pro tebe nebo Forbesu, to už je jedno.
Nevím po kolikátým zvracení jsem souhlasil. A pak už mám jen pár nesouvislých puzzlíků. Byli jsme u ní. Jakási kočka se mi lísala o nohu. Ona se lísala o mě. Jazyk kočky na kotníku, její jazyk v mé puse. A pak ta věta.
Proč mě neosaháváš, seš teplej nebo co?
Vzala mi ruku, položila si jí na pravý prso a začla ho hníst. Vzpomněl jsem si, jak jsem včera dělal linecký. Nemůžeš ho hníst moc dlouho, pak se z něj totiž stane bláto. Hnětl jsem, co to šlo a přemýšlel, jestli by tohle měla být první rada ve sloupku.
Osahávání is the new sexy.
úterý, listopadu 26, 2013
Bohemka a kofola
Řídím rád. Nevím, jestli dobře, ale rád. I teď jsem řídil. Oni dva už totiž spali. Původně jsme to měli někde ve Švédsku zabalit a vyspat se. Jenže José říkal, že se cítí, jako když mu bylo pětadvacet a že tu svoji novou káru může řídit celou noc. No a mně bylo pětadvacet. Takže jsem přitakal, že teda jako taky asi můžu celou noc. Co mi zbývalo. A taky, že prej v noci celníci na hranicích nekontrolujou chlast. Ty jejich stupidní limity. 10 piv na osobu nebo litr tvrdýho, žádný brambory ani vajíčka a deset dalších kravin. Ne, že bych se teda bez brambor neobešel, ale 10 piv na dva týdny v nějakým zapadlým fjordu by bylo hodně nedostatečný. V podlaze pod kufrem se na sebe tlačili vakuové pytle s vínem, spartakiádně vyrovnaný plzně a mezi něma občas flaška tvrdýho, aby ta mozaika byla trochu barevnější. V kufru pak byla jakoby ledabyle položená jedna flaška rumu a deset plechů, podle limitu. Hlavně nenápadně.
Přejeli jsme hranice a celníci nikde. Asi hráli někde vevnitř macháčka se vším tím zabaveným chlastem. Nebo možná hráli s vajíčkama, u těchhle divných seveřanů nikdy nevíš. Všichni až na mě si oddechli. Bylo mi to tak nějak jedno. Spíš jsem přemýšlel jakto, že jsem vlastně tady.
Byli jsme v ATC Merkur. Měl jsem je potkat v aquaparku, ale nestihl jsem to. Čekám tedy v hospodě a u třetího piva si všimnu takovýho roztodivnýho páru. Nedá mi to a začnu si ťukat do mobilu:
V tom se už vrátili z aquaparku. Pak to šlo rychle. Našli jsme hezkou terasu se stolama, kde si rodinky ohřívají lančmít a matky pak oplachujou ešusy. Čtyři kluci, dvě kostky a jeden vyjetej playlist na mobilu. Litr vodky, litr ginu, po dvou džusu a tonicu a jedna zamilovaná holka se zálibou v tvrdších SMSkách na druhým konci jeho nokie. Přišlo mi, že mi to ze začátku docela šlo a tak jsem se staral hlavně o hudbu, asi taky proto, že hrát po sedmi indiáncích, osmdesát dvojkách a čtyř macháčcích není tak těžký. Pak se to ale zlomilo. Ono se to vždycky zlomí. Pak už vím jen ráno. Tvrdý, tupý ráno. Ve čtyřech. Ve stanu pro dva. A s tou jednou nokií. Četli jsme ty smsky nahlas a propukali v bujarý smích. Pak jsem si vzpomněl na svůj mobil. 8 nepřijatých hovorů. Vyškrábal jsem se ze stanu a zavolal zpátky. Promiň, jo jasně, nemohl jsem ho najít, jo přijedu dneska. Jo pojedu s Váma do Norska.
Proto jsem teďka tady. Proto jedu po té osvětlené dálnici. Po tom obchvatě, kterej nekončí za okrajem města, ale táhne se podél pobřeží jak lampiónovej průvod. Výběr Mňágy hraje již potřetí dokola, víčka těžknou a přestávám věřit, že to vydržím. Na dásních mám přisátý dva energity pro řidiče náklaďáků, ale moje tělo už je nepřijímá. Vím, že za mnou je ta dvoulitrová kofola a už asi nebude zbytí. S kofolou se to má takhle. Čistou jsem ji měl poprvé a naposledy asi když mi bylo 8. Na místě jsem se poblil. Potom jsem ji měl až po tanečních, omylem a hlavně s rumem. Ten večer jsem se taky poblil, ale z kofoly to myslím nebylo. No nic beru odvahu do hrsti, sahám po dvoulitrovce. Po otevření už dýcham jen pusou, pravou rukou držím volant a levou naklápím láhev. Černá tekutina už pulzuje po jazyku až do krku. Tělo mám celé zatnuté, zadržuju dech a přemýšlím, že momentálně bych asi nepoznal, kdybych do sebe klopil ropu. To všechno pak přijde v jednom nárazu, jakmile se nadechnu. Odvracím lahev, tisknu k sobě zuby i rty a zkouším se nadechnout. Je to tu, někde nad žaludkem dal asi nějakej týpek z Byl jednou jeden život kofole stopku, čelem vzad a zpátky tam, odkud si přišla. Čelisti pořád držím křečovitě sevřené a jsem rozhodnutej, kofolu zpátky nepustím. Na volant a palubku rozhodně ne. Ještě jednou polknu a akutní krize je zažehnána. Přestanu myslet na kofolu, uvědomím si, že už jsem v odstavným pruhu a směřujem do svodidel. Strhnu volant zpátky doleva, zesílím Hodinový hotel a vím, že mám vyhráno. José, kterej jede za náma, si musí myslet, že jsem bojoval s mikrospánkem. I kofola ale někdy skoro mívá meganásledky.
Přejeli jsme hranice a celníci nikde. Asi hráli někde vevnitř macháčka se vším tím zabaveným chlastem. Nebo možná hráli s vajíčkama, u těchhle divných seveřanů nikdy nevíš. Všichni až na mě si oddechli. Bylo mi to tak nějak jedno. Spíš jsem přemýšlel jakto, že jsem vlastně tady.
Byli jsme v ATC Merkur. Měl jsem je potkat v aquaparku, ale nestihl jsem to. Čekám tedy v hospodě a u třetího piva si všimnu takovýho roztodivnýho páru. Nedá mi to a začnu si ťukat do mobilu:
Bohemka a chihuahua
Freedom na predlokti, bicepsy jak krava a presto olizuju tu jeji chihuahua. Ne to neni zadna metafora pro jeji achach. Ani metonymie, ty vole. To tak jeste, aby me chihuahua napadla na zaklade vnejsi podobnosti. Jsem se zapotil, jen jak nad tim premyslim. Proste je to jeji cokl a ja tu ted naproti ni sedim. ATC Merkur, vole. Klasika. Nemas holku a neni to tim, ze mas misto nosu uherak a misto pekace 10-litrovej zapikaci hrnec, vole? Supr. Nemas hluboko do z vyroby proderavele kapsy dzinu a svaly ti zdobi nejakej ten fesnej anglickej nebo cinskej napis, vole? Supr. Freedom, Born to Hell nebo Maruska = zlaticko? Supr. Pak ji to muzes vsechno vysvetlit, jak to bolelo a jak je tvoje nejvetsi chyba, ze se zamilujes driv nez ji poznas... No nic je tu nova bohemka, sup s ni do chladiciho kybliku. Ze je to posh me nezajima. Jen kdyby na me ta chihuahua tak blbe necumela. Ne, ze bych cokly nemel rad, ale zakryva mi vyhled na jejiho strakonickyho dudaka.
V tom se už vrátili z aquaparku. Pak to šlo rychle. Našli jsme hezkou terasu se stolama, kde si rodinky ohřívají lančmít a matky pak oplachujou ešusy. Čtyři kluci, dvě kostky a jeden vyjetej playlist na mobilu. Litr vodky, litr ginu, po dvou džusu a tonicu a jedna zamilovaná holka se zálibou v tvrdších SMSkách na druhým konci jeho nokie. Přišlo mi, že mi to ze začátku docela šlo a tak jsem se staral hlavně o hudbu, asi taky proto, že hrát po sedmi indiáncích, osmdesát dvojkách a čtyř macháčcích není tak těžký. Pak se to ale zlomilo. Ono se to vždycky zlomí. Pak už vím jen ráno. Tvrdý, tupý ráno. Ve čtyřech. Ve stanu pro dva. A s tou jednou nokií. Četli jsme ty smsky nahlas a propukali v bujarý smích. Pak jsem si vzpomněl na svůj mobil. 8 nepřijatých hovorů. Vyškrábal jsem se ze stanu a zavolal zpátky. Promiň, jo jasně, nemohl jsem ho najít, jo přijedu dneska. Jo pojedu s Váma do Norska.
Proto jsem teďka tady. Proto jedu po té osvětlené dálnici. Po tom obchvatě, kterej nekončí za okrajem města, ale táhne se podél pobřeží jak lampiónovej průvod. Výběr Mňágy hraje již potřetí dokola, víčka těžknou a přestávám věřit, že to vydržím. Na dásních mám přisátý dva energity pro řidiče náklaďáků, ale moje tělo už je nepřijímá. Vím, že za mnou je ta dvoulitrová kofola a už asi nebude zbytí. S kofolou se to má takhle. Čistou jsem ji měl poprvé a naposledy asi když mi bylo 8. Na místě jsem se poblil. Potom jsem ji měl až po tanečních, omylem a hlavně s rumem. Ten večer jsem se taky poblil, ale z kofoly to myslím nebylo. No nic beru odvahu do hrsti, sahám po dvoulitrovce. Po otevření už dýcham jen pusou, pravou rukou držím volant a levou naklápím láhev. Černá tekutina už pulzuje po jazyku až do krku. Tělo mám celé zatnuté, zadržuju dech a přemýšlím, že momentálně bych asi nepoznal, kdybych do sebe klopil ropu. To všechno pak přijde v jednom nárazu, jakmile se nadechnu. Odvracím lahev, tisknu k sobě zuby i rty a zkouším se nadechnout. Je to tu, někde nad žaludkem dal asi nějakej týpek z Byl jednou jeden život kofole stopku, čelem vzad a zpátky tam, odkud si přišla. Čelisti pořád držím křečovitě sevřené a jsem rozhodnutej, kofolu zpátky nepustím. Na volant a palubku rozhodně ne. Ještě jednou polknu a akutní krize je zažehnána. Přestanu myslet na kofolu, uvědomím si, že už jsem v odstavným pruhu a směřujem do svodidel. Strhnu volant zpátky doleva, zesílím Hodinový hotel a vím, že mám vyhráno. José, kterej jede za náma, si musí myslet, že jsem bojoval s mikrospánkem. I kofola ale někdy skoro mívá meganásledky.
pondělí, listopadu 25, 2013
Let hér gou
Jen jeď. Vyčistíš si hlavu. Dáš si ty jejich dutý nudle. Přijedeš a budeš úplně v pohodičce.
Tak jsem jela. Do talošky. Proč? Protože většina lidí mýho věku před deseti rokama neřešili zápočty, menzu a diplomku. Šli hezky hned po učňáku do roboty. Kromě toho, že přišli o tu zvláštní fázi mezi dětstvím a dospěláctvím, plnou polovičaté zodpovědnosti, poloprázdných půllitrů a hledání té druhé půlky, taky většinou neumí anglicky. Dřív nebo později všem dojde, že té zodpovědnosti moc nedali, půllitr většinou dopili a druhý půlky ani neexistujou. Jen víc nebo míň zakřivený celky, který do sebe po nocích úporně narážejí s touhou spojit se v jeden a pak od sebe zklamaně odcházejí, jen s dalším čerstvým kráterem na povrchu. Tak nějak si představuju, že to funguje. Další vztah, další náraz, další modřina. Asi proto ty první vztahy bývají tak zásadní. Neporušený celky, co do sebe musí narazit hodně tvrdě, aby zanechali tu první prasklinu, která to těm dalším usnadní. Abyste se ale stali půlkou, to by do vás muselo narážet hodně celků a všechny z jedné strany, což už je pořádný násilí. Nejsem pesimistka, ani cynická, jen mám už pár nárazů za sebou.
Tak jsme jeli. Do talošky. Dva kluci s učňákem, bez angličtiny, ale s celkama pevně přivázanýma k sobě snubákem. No a pak já, s titulem, angličtinou a s čerstvou modřinou.
Střih.
Máme třetí karafu a já se snažím vysvětlovat svou Antipůlkovskou teorii. Kluci se smějou a chtějí vidět tu mou modřinu. Co jinýho. Nesnáším tyhlety sexuální rádoby fórky. Zvlášť od ženáčů. Slibuju jim, že za pár dalších karaf o tom pouvažuju. Musíte je dycky udržet v očekávání. Nechat jim to světýlko naděje. Najednou zhasli světla tady a nějací studentíci u toho stolu v rohu začínají zapalovat svíčky. Týpek, co vypadal jako drupiho syn vytáhl kytaru, kudrlinku co mu padala do očí zahrnul za ucho a začal něco drnkat.
Jestli začne hrát Malý, křehký kozy, tak Vám tu modřinu ukážu hned. Kluci můj vtip nepochopili. No tu od drupiho ne, jak tam zpívá Kóozi píkolá e frádžilé... Kozy naštěstí nezahrál. Mrkl na mě a rozjel takovou tu klasiku. Tu, kterou hrajete, když potřebujete rychlý body od holek. Takovou tu, která začne dávat smysl, až vás ten borec snů opustí. Začal zpívat jakýmsi ustrašeným, rádoby citlivým hláskem a já se neudržela a vyprskla smíchy. Udiveně na mě koukl, ale nenechal se rozhodit. Only know you've been high when you feeling low, only know you love her when you let her go, ... Jel si to svoje. Holky okolo nevnímaly svoje pootevřený ústa, oči se jim začaly lesknout a visely mu na každým dalším rýmu, kterej byl tak pravdivej. Drupiho kámoši pak nasávali rychleji než před tím a snažili se nemyslet, na to kdy naposledy nechali nějakej úžasnej celek go. Trošku mi bylo líto, že jsme nezůstali na hotelovým baru.
Nevím, kolik dalších karaf jsem potřebovala, ale teď sedím vedle drupiho, hlavu mám na jeho ramenu a ptá se mě, jakou chci zahrát další. Ledrgou, utrousím. Dá mi pusu do vlasů a hrábne do strun. Po pár vteřinách cítím, že to na mě jde. Koukne mi do očí a už brečím. Já, zrovna já tady brečím na rameni nějakýho taliána, kterýho jediný přednosti jsou kytara a krabička kondomů, kterou má vždy po ruce. Já, zrovna já brečím kvůli nějakýmu blbýmu poslednímu celku, kterej měl hezký břicho a uměl líbat. To se už ale blíží refrén, který přerušuje můj tok myšlenek a já začnu vyřvávat: Jů ounly níííd d lajt ven ic béérniing lou, ounly mis d san ven it starc tu snou, ounly nou jů lav héér ven jů let héér gou. Ounly nou jůf bín háj ven jůr fííling lou, ounly hejt d roud ven jůr misink houm, ounly nou jů lav héér ven jů let héér gou! END JŮ LET HÉR GOU!
Tak jsem jela. Do talošky. Proč? Protože většina lidí mýho věku před deseti rokama neřešili zápočty, menzu a diplomku. Šli hezky hned po učňáku do roboty. Kromě toho, že přišli o tu zvláštní fázi mezi dětstvím a dospěláctvím, plnou polovičaté zodpovědnosti, poloprázdných půllitrů a hledání té druhé půlky, taky většinou neumí anglicky. Dřív nebo později všem dojde, že té zodpovědnosti moc nedali, půllitr většinou dopili a druhý půlky ani neexistujou. Jen víc nebo míň zakřivený celky, který do sebe po nocích úporně narážejí s touhou spojit se v jeden a pak od sebe zklamaně odcházejí, jen s dalším čerstvým kráterem na povrchu. Tak nějak si představuju, že to funguje. Další vztah, další náraz, další modřina. Asi proto ty první vztahy bývají tak zásadní. Neporušený celky, co do sebe musí narazit hodně tvrdě, aby zanechali tu první prasklinu, která to těm dalším usnadní. Abyste se ale stali půlkou, to by do vás muselo narážet hodně celků a všechny z jedné strany, což už je pořádný násilí. Nejsem pesimistka, ani cynická, jen mám už pár nárazů za sebou.
Tak jsme jeli. Do talošky. Dva kluci s učňákem, bez angličtiny, ale s celkama pevně přivázanýma k sobě snubákem. No a pak já, s titulem, angličtinou a s čerstvou modřinou.
Střih.
Máme třetí karafu a já se snažím vysvětlovat svou Antipůlkovskou teorii. Kluci se smějou a chtějí vidět tu mou modřinu. Co jinýho. Nesnáším tyhlety sexuální rádoby fórky. Zvlášť od ženáčů. Slibuju jim, že za pár dalších karaf o tom pouvažuju. Musíte je dycky udržet v očekávání. Nechat jim to světýlko naděje. Najednou zhasli světla tady a nějací studentíci u toho stolu v rohu začínají zapalovat svíčky. Týpek, co vypadal jako drupiho syn vytáhl kytaru, kudrlinku co mu padala do očí zahrnul za ucho a začal něco drnkat.
Jestli začne hrát Malý, křehký kozy, tak Vám tu modřinu ukážu hned. Kluci můj vtip nepochopili. No tu od drupiho ne, jak tam zpívá Kóozi píkolá e frádžilé... Kozy naštěstí nezahrál. Mrkl na mě a rozjel takovou tu klasiku. Tu, kterou hrajete, když potřebujete rychlý body od holek. Takovou tu, která začne dávat smysl, až vás ten borec snů opustí. Začal zpívat jakýmsi ustrašeným, rádoby citlivým hláskem a já se neudržela a vyprskla smíchy. Udiveně na mě koukl, ale nenechal se rozhodit. Only know you've been high when you feeling low, only know you love her when you let her go, ... Jel si to svoje. Holky okolo nevnímaly svoje pootevřený ústa, oči se jim začaly lesknout a visely mu na každým dalším rýmu, kterej byl tak pravdivej. Drupiho kámoši pak nasávali rychleji než před tím a snažili se nemyslet, na to kdy naposledy nechali nějakej úžasnej celek go. Trošku mi bylo líto, že jsme nezůstali na hotelovým baru.
Nevím, kolik dalších karaf jsem potřebovala, ale teď sedím vedle drupiho, hlavu mám na jeho ramenu a ptá se mě, jakou chci zahrát další. Ledrgou, utrousím. Dá mi pusu do vlasů a hrábne do strun. Po pár vteřinách cítím, že to na mě jde. Koukne mi do očí a už brečím. Já, zrovna já tady brečím na rameni nějakýho taliána, kterýho jediný přednosti jsou kytara a krabička kondomů, kterou má vždy po ruce. Já, zrovna já brečím kvůli nějakýmu blbýmu poslednímu celku, kterej měl hezký břicho a uměl líbat. To se už ale blíží refrén, který přerušuje můj tok myšlenek a já začnu vyřvávat: Jů ounly níííd d lajt ven ic béérniing lou, ounly mis d san ven it starc tu snou, ounly nou jů lav héér ven jů let héér gou. Ounly nou jůf bín háj ven jůr fííling lou, ounly hejt d roud ven jůr misink houm, ounly nou jů lav héér ven jů let héér gou! END JŮ LET HÉR GOU!
neděle, listopadu 24, 2013
Do toho dorosteš!
Mělo mi to být jasný hned. Že to nebude jen tak obyčejnej svetr. Taková ta slim fit bangladéšská klasika, kterou za půl roku vytaháte, pak ho po pátečním útěku do toho šťastnýho paralelního světa deseti piv necháte venku vyvětrat a Nela se už nevydrží koukat na to vaše trápení. A tak se obětuje a stáhne si ho do boudy. Ti psi to na Vás poznají. Že je čas na změnu. Obzvlášť pak feny.
Mělo mi to být jasný hned. Že to nebude jednoduchý. Žádnej Ultra fit & slim od Haliny, kterej vás krejčovským metrem stáhne přes pupek a přebytečnej materiál vám vyplní prsa a zadek. I když koktejly asi potřeba budou. Ta holka to na mě poznala. Že jsem tu poprvé. Obzvlášť pak, když jsem měl tričko s krátkým.
Mělo mi to být jasný hned. Že vlastně na výběr ani nemám. Tříměsíční permanentka, čtyřkilovej Mega Gainer 5000 a k tomu svetr zdarma. Podívala se na mě ještě jednou a neomylně sáhla do šuplíku s cedulkou "XS (začátečníci / děcka)". Prej ať si ho hned vyzkouším. Žádnej kašmír, co vám budu říkat. Ještě jednou jsem se zamyslel, proč to vlastně dělám.
Jak, že mi to vlastně řekla, že kdybysme byli na výletě a ona uklouzla, tak že já bych jí neudržel jednou rukou nad útesem a že jí to vlastně až teďka došlo, když se o tom s holkama bavily a že si uvědomila, že s někým, kdo jí neudrží nad útesem, tak že prostě s někým takovým žít nemůže. Zkoušel jsem ještě nadhodit několik metaforických útesů, nad kterýma jsem ji udržel, ale bylo to k hovnu.
Na metaforický útesy se vyser, určitě šuká nějakou korbu, kráva.
S tak silným Frantovým argumentem se mi nechtělo ani polemizovat. I když vždycky říkala, že se jí korby vlastně ani nelíbí. Že to už je too much, jak se jim všechno rýsuje.
Ty vole, to říká každá. Že to vlastně ani není hezký. Jsou to kecy. Nechtěla se tě dotknout. Co myslíš, já té svojí taky říkám, že ty velký prsa se mi vlastně taky nelíbí. A ty uměle stojící silikony, to už vůbec ne, to je hnus, starý dobrý věšáky. Já ti říkám, kdyby se jí to nelíbilo, tak tu frndu, co začla vykládat o útesech, ani neposlouchá.
Pak to šlo ráz naráz. Ještě jeden panák a domluva, že zítra začínáme v té u nádraží. Nechodí tam prej moc lidí, což je dobrý. Teda dobrý pro nás ze šuplíku XS. Franta to neřekl nahlas, ale chápal jsem ho. Nechtěl se dotknout mých věšáků.
Kousal mě jako prase. Chci být tvrďák a mám problémy se svetrem z šuplíku XS. To to pěkně začíná. Pak jsem se ale teprve uviděl v zrcadle. Obličej řešit nebudu, s tím mám dost problémů při každým sezení v kadeřnickým křesle. Ten trnovej svetr ale končil u pupku, břicho jsem měl stáhnutý jako ty vakuově balený masa, ale kolem hrudníku a rukávy byly volný tak, že by se tam vlezli dva další XS borci.
Do toho za ty 3 měsíce dorostete, chlácholila mě ta trenérka, nebo co to bylo zač. Usmál jsem se a přitom myslel na Vánoce před 15 lety.
Zklamaně jsem natahoval nový tepláky až někam k prsům, zavazoval tu bílou tkaničku a slyším babičku: Do toho dorosteš, neboj. Že se spletla a prohodila můj a dědův dárek jsme jí radši ani neříkali. Za pár let jsem z těch svých stejně vyrostl a teď si na chalupě půjčuju ty dědovi. Jo babičky mají vždycky pravdu.
Mělo mi to být jasný hned. Že to nebude jednoduchý. Žádnej Ultra fit & slim od Haliny, kterej vás krejčovským metrem stáhne přes pupek a přebytečnej materiál vám vyplní prsa a zadek. I když koktejly asi potřeba budou. Ta holka to na mě poznala. Že jsem tu poprvé. Obzvlášť pak, když jsem měl tričko s krátkým.
Mělo mi to být jasný hned. Že vlastně na výběr ani nemám. Tříměsíční permanentka, čtyřkilovej Mega Gainer 5000 a k tomu svetr zdarma. Podívala se na mě ještě jednou a neomylně sáhla do šuplíku s cedulkou "XS (začátečníci / děcka)". Prej ať si ho hned vyzkouším. Žádnej kašmír, co vám budu říkat. Ještě jednou jsem se zamyslel, proč to vlastně dělám.
Jak, že mi to vlastně řekla, že kdybysme byli na výletě a ona uklouzla, tak že já bych jí neudržel jednou rukou nad útesem a že jí to vlastně až teďka došlo, když se o tom s holkama bavily a že si uvědomila, že s někým, kdo jí neudrží nad útesem, tak že prostě s někým takovým žít nemůže. Zkoušel jsem ještě nadhodit několik metaforických útesů, nad kterýma jsem ji udržel, ale bylo to k hovnu.
Na metaforický útesy se vyser, určitě šuká nějakou korbu, kráva.
S tak silným Frantovým argumentem se mi nechtělo ani polemizovat. I když vždycky říkala, že se jí korby vlastně ani nelíbí. Že to už je too much, jak se jim všechno rýsuje.
Ty vole, to říká každá. Že to vlastně ani není hezký. Jsou to kecy. Nechtěla se tě dotknout. Co myslíš, já té svojí taky říkám, že ty velký prsa se mi vlastně taky nelíbí. A ty uměle stojící silikony, to už vůbec ne, to je hnus, starý dobrý věšáky. Já ti říkám, kdyby se jí to nelíbilo, tak tu frndu, co začla vykládat o útesech, ani neposlouchá.
Pak to šlo ráz naráz. Ještě jeden panák a domluva, že zítra začínáme v té u nádraží. Nechodí tam prej moc lidí, což je dobrý. Teda dobrý pro nás ze šuplíku XS. Franta to neřekl nahlas, ale chápal jsem ho. Nechtěl se dotknout mých věšáků.
Kousal mě jako prase. Chci být tvrďák a mám problémy se svetrem z šuplíku XS. To to pěkně začíná. Pak jsem se ale teprve uviděl v zrcadle. Obličej řešit nebudu, s tím mám dost problémů při každým sezení v kadeřnickým křesle. Ten trnovej svetr ale končil u pupku, břicho jsem měl stáhnutý jako ty vakuově balený masa, ale kolem hrudníku a rukávy byly volný tak, že by se tam vlezli dva další XS borci.
Do toho za ty 3 měsíce dorostete, chlácholila mě ta trenérka, nebo co to bylo zač. Usmál jsem se a přitom myslel na Vánoce před 15 lety.
Zklamaně jsem natahoval nový tepláky až někam k prsům, zavazoval tu bílou tkaničku a slyším babičku: Do toho dorosteš, neboj. Že se spletla a prohodila můj a dědův dárek jsme jí radši ani neříkali. Za pár let jsem z těch svých stejně vyrostl a teď si na chalupě půjčuju ty dědovi. Jo babičky mají vždycky pravdu.
sobota, listopadu 23, 2013
Rohlíček
Chtěla ještě jedno. Určitě. Asi mi trošku vadilo, že se zapojila do movemberu tím nalepeným knírem. Snažil jsem se jí teda pod nos nedívat. Moc to nešlo. Asi bych měl říct, jak jsme se poznali.
Normálně do rádia nevolám. Tenkrát ale nešlo odolat. Internet klekl a já tu písničku chtěl slyšet. Nedoufal jsem, že bych se vůbec mohl dovolat, ale než jsem stihl litovat, že jsem to číslo vůbec vytočil, už se ozvala ta moderátorka:
Tady Móňa, kdo je tam? Haló, haló.
Tady Milan.
Ahoj Milane, tak nám odpověz na anketní otázku co děláte při poslechu toho nejlepšího podzimního výběru na rádiu Haná?
A: Pracujeme na zahrádce, než zasněží.
B: Děti sbírají kaštany a pouští draka.
C: Brouzdáme se listím a popíjíme burčák.
D: Topíme v krbu a užíváme si ten nejlepší podzim na Hané.
Moc jsem ji neposlouchal a přemýšlel nad tím, že jsem si přece chtěl nechat zahrát písničku a ne nějakou debilní anketu.
Haló Milane, tak jaká je tvoje odpověď?!
Eeeh, no tak asi ten burčák s dětma.
Než jsem se stihl opravit, tak mě radši vypli z vysílání a pustili novýho Bruna Marse. Do prdele.
Chtěl jsem se jí pak nějak omluvit, napsal jsem do rádia a teď jsme tu. Asi to bylo tím jejím hlasem. A taky tím, že nevěřím, že v rádiu dělají jen škaredý holky, co by nevzali do televize. Člověk dělá chyby.
Vykládá zážitky z rádia, pak si stěžuje, že je vlastně celebrita, ale nikdo ji na ulici nepoznává. Přikyvuju. Následujou další historky o kalení s kabátama (pepa vojtek je ve skutečnosti prej hrozně v pohodě), služební cesty na Ibizu, přirovnávání jejího života k jedné velké nekončící párty, kterou ona ovládá pouze pomocí playlistu. Už se do té metafory trošku zamotává, teď je z ní virtuální DJ, kterýho není vidět, ale metafyzicky tou párty prostupuje, stává se součástí všech účastníku a drží se jich jako řádně nacucaný klíště.
Zkouším ji přerušit poznámkou, že to bych asi úplně nechtěl, protože mi vypršelo očkování proti encefalitidě.
Asi mě neslyšela. Jdu na panáka a přemýšlím, že bych pak v jukeboxu pustil tu písničku, o kterou mě tehdy Móňa připravila. Sedím na baru, zapaluju si a slyším, jak nějakej lálos vedle mě vykládá slečně, jaký že peče vanilkový rohlíčky. Kopnu panáka a potáhnu si. Ne fakt se mi to nezdá. Prej je má hrozně vzdušný a jeho tajnou přísadou je láska. Slečna si odchází odskočit a tak se k němu otočím.
Sice tě neznám, ale jestli už musíš argumentovat svým vzdušným pečením, tak jsi prohrál borče, to mi věř.
Ale vůbec ne, holky milujou, když kluci umí vařit.
Holky milujou tu myšlenku, ne ale ty borce, který ji pak převedou do reality. Vyser se na rohlíčky a dej jí radši pusu. Nebo jí nedávej pusu, ale zeptej se co novýho u ní, co poslouchá a tak.
Pak mě to napadlo.
Co vlastně ty posloucháš, třeba u pečení, za rádio?
No v práci hlavně Hanou.
Bingo.
Poslal jsem ho za Móňou. Moc se mu nechtělo, ale nakonec šel. Asi jsem vypadal důvěryhodně, spíš mu však došlo, že rohlíčky jsou jako rubikon, zpátky už to nejde.
Objednal jsem si ještě jednoho panáka za vykonanej dobrej skutek, když jsem uslyšel úvodní tóny té písničky. Lekl jsem se. Možná jsem Móňu špatně odhadl a ona mi chce udělat radost a konečně mi ji pustit. Být ten metafyzickej dýdžej. Přece jen některý ty historky nebyly úplně špatný a vlastně to tak trochu celebrita je. Sakra. A navíc za ní ještě pošlu rohlíčka. Kopl jsem panáka a otočil se. Od jukeboxu směrem ke mně přicházela ta od rohlíčka. Usmála se. Vyhrála to u mě ihned tou písničkou. Fakt, že neměla knír a byla nádherná, už byly jen příjemný bonusy. Típl jsem cigaretu, stoupl a šel jí naproti. Natáhl jsem ruku, abych jí pohladil po tváři, před tím, než se začneme kousat. Hbitě uskočila doprava a obešla celý stůl, aby se mi vyhnula. Natažená ruka mi zůstala viset ve vzduchu a mně nezbývalo, než do ní vrazit svým obličejem, stejně jako do mě narazila realita. Zůstal jsem stát uprostřed hospody a zíral, jak jde za rohlíčkem a přisedá si. Zavřel jsem oči a pak už jen slyšel:
Vy jste ta Móňa z rádia, že jo? Supr knír. Já Vás hrozně ráda poslouchám. Právě jsem chtěla pustit tu, co teďka v pátek vyhrála, ale nějakej debil ten jukebox zacpal nějakýma divnýma písničkama. No to je jedno, už Vám Franta říkal, jaký peče úžasný vanilkový rohlíčky, no není tu úžasný?!
Normálně do rádia nevolám. Tenkrát ale nešlo odolat. Internet klekl a já tu písničku chtěl slyšet. Nedoufal jsem, že bych se vůbec mohl dovolat, ale než jsem stihl litovat, že jsem to číslo vůbec vytočil, už se ozvala ta moderátorka:
Tady Móňa, kdo je tam? Haló, haló.
Tady Milan.
Ahoj Milane, tak nám odpověz na anketní otázku co děláte při poslechu toho nejlepšího podzimního výběru na rádiu Haná?
A: Pracujeme na zahrádce, než zasněží.
B: Děti sbírají kaštany a pouští draka.
C: Brouzdáme se listím a popíjíme burčák.
D: Topíme v krbu a užíváme si ten nejlepší podzim na Hané.
Moc jsem ji neposlouchal a přemýšlel nad tím, že jsem si přece chtěl nechat zahrát písničku a ne nějakou debilní anketu.
Haló Milane, tak jaká je tvoje odpověď?!
Eeeh, no tak asi ten burčák s dětma.
Než jsem se stihl opravit, tak mě radši vypli z vysílání a pustili novýho Bruna Marse. Do prdele.
Chtěl jsem se jí pak nějak omluvit, napsal jsem do rádia a teď jsme tu. Asi to bylo tím jejím hlasem. A taky tím, že nevěřím, že v rádiu dělají jen škaredý holky, co by nevzali do televize. Člověk dělá chyby.
Vykládá zážitky z rádia, pak si stěžuje, že je vlastně celebrita, ale nikdo ji na ulici nepoznává. Přikyvuju. Následujou další historky o kalení s kabátama (pepa vojtek je ve skutečnosti prej hrozně v pohodě), služební cesty na Ibizu, přirovnávání jejího života k jedné velké nekončící párty, kterou ona ovládá pouze pomocí playlistu. Už se do té metafory trošku zamotává, teď je z ní virtuální DJ, kterýho není vidět, ale metafyzicky tou párty prostupuje, stává se součástí všech účastníku a drží se jich jako řádně nacucaný klíště.
Zkouším ji přerušit poznámkou, že to bych asi úplně nechtěl, protože mi vypršelo očkování proti encefalitidě.
Asi mě neslyšela. Jdu na panáka a přemýšlím, že bych pak v jukeboxu pustil tu písničku, o kterou mě tehdy Móňa připravila. Sedím na baru, zapaluju si a slyším, jak nějakej lálos vedle mě vykládá slečně, jaký že peče vanilkový rohlíčky. Kopnu panáka a potáhnu si. Ne fakt se mi to nezdá. Prej je má hrozně vzdušný a jeho tajnou přísadou je láska. Slečna si odchází odskočit a tak se k němu otočím.
Sice tě neznám, ale jestli už musíš argumentovat svým vzdušným pečením, tak jsi prohrál borče, to mi věř.
Ale vůbec ne, holky milujou, když kluci umí vařit.
Holky milujou tu myšlenku, ne ale ty borce, který ji pak převedou do reality. Vyser se na rohlíčky a dej jí radši pusu. Nebo jí nedávej pusu, ale zeptej se co novýho u ní, co poslouchá a tak.
Pak mě to napadlo.
Co vlastně ty posloucháš, třeba u pečení, za rádio?
No v práci hlavně Hanou.
Bingo.
Poslal jsem ho za Móňou. Moc se mu nechtělo, ale nakonec šel. Asi jsem vypadal důvěryhodně, spíš mu však došlo, že rohlíčky jsou jako rubikon, zpátky už to nejde.
Objednal jsem si ještě jednoho panáka za vykonanej dobrej skutek, když jsem uslyšel úvodní tóny té písničky. Lekl jsem se. Možná jsem Móňu špatně odhadl a ona mi chce udělat radost a konečně mi ji pustit. Být ten metafyzickej dýdžej. Přece jen některý ty historky nebyly úplně špatný a vlastně to tak trochu celebrita je. Sakra. A navíc za ní ještě pošlu rohlíčka. Kopl jsem panáka a otočil se. Od jukeboxu směrem ke mně přicházela ta od rohlíčka. Usmála se. Vyhrála to u mě ihned tou písničkou. Fakt, že neměla knír a byla nádherná, už byly jen příjemný bonusy. Típl jsem cigaretu, stoupl a šel jí naproti. Natáhl jsem ruku, abych jí pohladil po tváři, před tím, než se začneme kousat. Hbitě uskočila doprava a obešla celý stůl, aby se mi vyhnula. Natažená ruka mi zůstala viset ve vzduchu a mně nezbývalo, než do ní vrazit svým obličejem, stejně jako do mě narazila realita. Zůstal jsem stát uprostřed hospody a zíral, jak jde za rohlíčkem a přisedá si. Zavřel jsem oči a pak už jen slyšel:
Vy jste ta Móňa z rádia, že jo? Supr knír. Já Vás hrozně ráda poslouchám. Právě jsem chtěla pustit tu, co teďka v pátek vyhrála, ale nějakej debil ten jukebox zacpal nějakýma divnýma písničkama. No to je jedno, už Vám Franta říkal, jaký peče úžasný vanilkový rohlíčky, no není tu úžasný?!
čtvrtek, června 06, 2013
Slave trade, Darwin a ostatní fenomény
Se bojíš psů nebo co?
Jasně, že bojím.
Jak jasně jako?
Se na mě podívej, ne?
Zkusil jsem ihned vytáhnout rasistickou kartu. "Protože seš černá?" Myslel jsem si, že se zasmějeme jako vždycky a já budu hádat dál.
Jo.
Jak jako jo?
Eeeh SLAVE TRADE! Užs o tom slyšel? D'ah...
Zasmál jsem se. "No Djanga jsem viděl, ale to mi chceš jako říct, že..."
Tak to je v tobě od tvých předků zakódovaný, že jo. Geneticky. To máš jako s těma čínskýma chodidlama. Víš, proč je mají čínani tak malý?
Protože mají krátký penisy?
Heh. To možná taky. No protože dětem rituálně osekávali paty a tak se to geneticky přeneslo, i když už je neosekávají. Si všimni, jak je má Luxue za patou jakoby useknutý. To je evoluce, ty vole. Darwin. Jsi nebyl zrovna ve škole nebo co?
To se mi nějak nezdá.
Sklopil jsem hlavu a přemýšlel, jestli nám píejdždí Brauner na střední zapomněl uvést ten známej příklad o čínských osekaných chodidlech a geneticky zakódovaným strachu černochů před psama. Byl jsem trochu zkleslej, ale pak mi to došlo. Znáte to, takovej ten úsměv, když víte, že máte pravdu a ten druhej se to má za moment dozvědět.
Ty a když jsme u těch rituálů, jak mi vysvětlíš, že už víc než dvě tisíciletí židé obřezávají malý kluky a ta předkožka jim nějak antidarwinovsky nechce odrůst?
Point. Set. Match.
Ale to už jsme byli v Netto a šli kupovat dvacet litrů zmrzliny Gut & Günstig.
Jasně, že bojím.
Jak jasně jako?
Se na mě podívej, ne?
Zkusil jsem ihned vytáhnout rasistickou kartu. "Protože seš černá?" Myslel jsem si, že se zasmějeme jako vždycky a já budu hádat dál.
Jo.
Jak jako jo?
Eeeh SLAVE TRADE! Užs o tom slyšel? D'ah...
Zasmál jsem se. "No Djanga jsem viděl, ale to mi chceš jako říct, že..."
Tak to je v tobě od tvých předků zakódovaný, že jo. Geneticky. To máš jako s těma čínskýma chodidlama. Víš, proč je mají čínani tak malý?
Protože mají krátký penisy?
Heh. To možná taky. No protože dětem rituálně osekávali paty a tak se to geneticky přeneslo, i když už je neosekávají. Si všimni, jak je má Luxue za patou jakoby useknutý. To je evoluce, ty vole. Darwin. Jsi nebyl zrovna ve škole nebo co?
To se mi nějak nezdá.
Sklopil jsem hlavu a přemýšlel, jestli nám píejdždí Brauner na střední zapomněl uvést ten známej příklad o čínských osekaných chodidlech a geneticky zakódovaným strachu černochů před psama. Byl jsem trochu zkleslej, ale pak mi to došlo. Znáte to, takovej ten úsměv, když víte, že máte pravdu a ten druhej se to má za moment dozvědět.
Ty a když jsme u těch rituálů, jak mi vysvětlíš, že už víc než dvě tisíciletí židé obřezávají malý kluky a ta předkožka jim nějak antidarwinovsky nechce odrůst?
Point. Set. Match.
Ale to už jsme byli v Netto a šli kupovat dvacet litrů zmrzliny Gut & Günstig.
neděle, června 02, 2013
Analýza situace Erasmus studentů v Portugalsku
Minule to nevyšlo. Vlezla do toho angína nebo co. Možná to je tak lepší. Aspoň bude větší teplo, budu mít po zkouškách a dva týdny na zabití.
Pondělí: Velké Costa latté. Rozloučení s Victorem a přítelkyní, kteří zůstávají v Portu na romantický výlet plný degustací portského, procházek po nábřeží a tvrzení lásky na hostelu. Setkání s Kalvim, se kterým se přesouváme do Aveira na neméně romantický pobyt plný hraní beer-pongu s Top Beerem, procházek po Braze s párem místních vyhulenců a tvrzení vztahu v pokoji pro hosty.
Úterý: Au. Bohužel jsem včera do týmu nedostal ty nejsilnější hráče beer-pongu. 23 litrů Top Beeru tak z větší části skončilo za bučení a posměchů v našich hrdlech. Cestu ven pomáhá zprostředkovat česnečka vylepšená kořením Piri-Piri (neplést se smetanovým sýrem podobného názvu!) a rychlé kolo hry S*M*A*S*H. Jednoduchá pravidla převzatá z webu alkohry.cz zní následovně: Sledujeme díly seriálu M*A*S*H. Pokaždé, když někdo v seriálu vysloví hodnost (kapitán, major, atd…), tak se napijeme.
Středa:
Středa: Třetí den bývá kritický. Nikdy jsem tomu moc nevěřil. Aspoň jsem zase o něco méně zaslepený. Braga nám dala lehce zabrat. Nebýt impregnačních symptomů mého nejtenčího svetru asi bych mohl ždímat i těch pár chlupů na břiše. Varování! Kouření Vám může ulehčit život! Zvlášť když se Vás místní Bražan na nádraží před plánovaným odjezdem zeptá, jestli nemáte papírek. Chce se mi jít vrátit certifikát do Cambridge, protože tenhle borec je ztělesněním faktu, že i pouze se slovíčky shit, big, fuck a football máte o zábavu na tři hodiny vystaráno. Jako zkušený turistický průvodce všech zájemců, co mají k dispozici ten dlouhý a tvrdý papírek, nás se svým přicmrdávačem přivedl na hledaný stadion, názorně ukázal svou zajímavou chorobu, kdy má zbarvené různé části těla a vlasů, zafilozofoval o výchově svého syna a jak, pokud mu bude jeho synek chtít hulit za zádama tak to teda: "Shit. No shit!" a snažil se přesvědčit hlídače stadionu, že jsme bratranci Karla Poborského a tudíž by nám měl být vstup umožněn. V Portu pořád prší a tak se uchylujeme do sympatického baru. Barman zjistí, že jsme přišli jen na pivo, vypadá zklamaně a odhání nás od stolů s nachystanými talíři. "Shit. Oh shit!" Snažím se nesmát zatímco si barman fouká na prsty poté, co se snažil vyšroubovat zapnutou žárovku, co svítila již od našeho příchodu. Zasměje se s námi a druhé pivo nám dává ze slevou. Ještě nám řekne, že se nemáme divit, že nám v Braze chcalo, protože dyť to je přece město na severu, kde je pořád kosa. Vzhledem k jeho podobné zeměpisné šířce jako Barcelona nebo Řím by se chtělo vznést i námitku, ale já bral radši tu slevu a rychle na vlak do Aveira. Další zastávka - Avandgardní bar se stěnou polepenou samými kresbami ženských obličejů a mužských údů v závěrečných fázích orálního sexu. Jako já tomu modernímu umění nikdy moc nerozuměl, ale tohle mi přijde docela vkusný. Barmanka pivo rychle přináší a tak není na prohlížení obrázků čas. Ještě jedno a už jdeme na poslední zastávku. Tím je oblíbený studentský bar s místní zvláštností - A meter of shots.
Donesou vám prkno s asi dvaceti pěti panákama dle Vaší libosti, který jsou většinou ředěný na půl džusem. První metr byl výbornej. Krásná tečka za náročným výletem. Hovor už se stočil na ta nejosobnější témata a já dychtivě naslouchám a ještě rázněji plivu své názory a příhody. Asi se to muselo stát, když jsem byl na záchodě. Druhý metr panáků byl na stole. Tentokrát byla část s absintem a protože už byly asi tři a barman nás chtěl mít asi rychle z krku nebo potřeboval dolít flašku, tak trochu zapomněl na ten džus. Pak už moc nevím.
Pokračování příště.
pondělí, května 20, 2013
Jednou s cukrem
Je mi jasný, že mě spousta lidí odsuzuje. Zase tak blbá
nejsem. Mně je to asi úplně jedno. Spíš mi to ale úplně tak jedno není. Vím, že
to lidi vždycky říkají, ale podle mě toho není lidská duše schopná dosáhnout.
Toho stavu, kdy ti nezáleží na tom, co si o tobě ostatní myslí. Že si jako ty
vlasy upravuješ jen tak náhodou, ty sklapovačky tě prostě baví a svýma
vyčtenýma názorama ho zaplavuješ, protože taková seš. Hovno. Takže mi to asi
určitě trochu vadí. Momentálně s tím ale nic nenadělám. Zase blbost. Nadělala
bych, ale nechci. Vyhovuje mi to. Teda zatím. Prostě jsem si našla sugar daddy.
Valily se na mě ty její slova, ale já se spíš soustředil na to, abych se tím červeným nepo(b)lil. Usmíval jsem se a pokyvoval hlavou. Jasně, že si myslím, že to je v pohodě. Když si s ním nemusela spát a chodíš s ním jen na drahý obědy, ke kterým ti navíc platí, tak to není prostituce. Rozhodně to přítelovi neříkej, však co je mu po tom. (Pokud se to teda nedozví od někoho z ostatních, kterým se svěřuješ). Ještě odmítnu nabídku, abych si našel sugar mommy a šli jsme na double-date, a jdu spát. Po cestě přemýšlím, že si zítra do kafe cukr asi nedám.
Myles + Mila = Farewell
Stáli jsme před kolejí a už se to chýlilo ke konci. Měli jsme za sebou pár nudnějších i zábavnějších proslovů, dekrupifikačního panáka, v ruce každej třeťák držel svůj organickej balónek, kterej je asi desetkrát dražší než ten normální, naplněnej heliem a s přilepeným přáním a teď už jen jeden song.
Jasně, neměli čas si to připravit, tak to zpíchli teď během pěti minut. To většinou značí, že to bude dost dobrý. Je to sice páreček prváků, ale jakmile nastoupili, tak jsme si všichni hořce uvědomili, že vedle nich my, kteří už bysme měli být na půli cesty k transformaci na leaders of tomorrow, vypadáme jako hrstka lálosů.
Myles se ještě omluvil, že to bude tišší song a už začal drncat do strun.
Němečtí kluci se dívali na sebe a pak zase na Mylese a nechápali, jaktože ten brejloun, co sedí bosky se špinavýma nohama na té stoličce a má na sobě ten vytahanej svetr, co mu určitě upletla nějaká slepá jeptiška, vypadá o tolik víc cool než oni s barevnýma kalhotama a košilema za stovky eur. Jaktože mu ty vousy rostou všude tak rovnoměrně a ne jako nám v takových hloupých osamocených hustnících vlevo pod nosem, u uší, na kozí bradce a tím to tak končí. A hlavně, jaktože vedle něho stojí Mila, která má na sobě šortky, který jsou kratší než naše Calvin Klein spodní prádlo.
Německý holky zase nechápali, jak ta Mila může mít tak párátkovitý nohy. To snad chodí do nějakých tajných jídelen na campusu, kde není na výběr mezi bratwurstem, steakem s brutální omáčkou a smaženou rybou s majonézou, než my ostatní. Kam dala ty pupínky, co dělají z našich výstřihů pandořinu skřínku, kde vzala ty vlasy a hlavně ten hlas? Scheisse!
Ta pusa do vlasů po "if you're in love then you are the lucky one" to už byla pouze čistá provokace. No nic balónky pustit a zároveň chytat ty vzduchem se šířící, nevyřčené otázky. Naučit se na kytaru se dá i v mým věku, ne? Začnem hubnout, jo? Už jsme asi vážně na konci, co?
Jo to asi jsme.
čtvrtek, března 21, 2013
Jednu jízdenku do ráje a zpět
Zaskočilo mě to. Koho by taky ne? Ani jsem jí pořádně neznal. Ale ze zpětnýho pohledu to byla bomba. Jakože fakt. Akorát mě štve, že to nemůžu nikomu říct. Teda kromě vás.
Udělám jen takovej stručnej elavejta. Výtah, výcuc, tučnej bůček, no však víte. Heslovitě, zkratkovitě a přitom se zbytečnýma oklikama.
Karlička mě pozvala, abych se přijel na pár dní za ní podívat do toho Portugalska. Školy prej moc nemá, víno je levný a hodně tam prší. Za pár dní jsem tisknul ryanair palubní lístek. V kufru kartáček, pár triček, svetr, laptop a spodní prádlo. Sedíme v Portu, koukáme na jakousi cool UNESCO památku a pijeme portské z flašky. Znovu poslouchám aligátorskou historku a přikyvuju. Točený pivo za 20 centů! Rozbaluju své triky na campusovém tanečním parketu. Karlička na mě rozbaluje svůj top. Můj coming out. Krájím trapnost nožem Henckellbach od Horsta Fuchse. Prázdné flašky od vína se začínají hromadit v rohu pokoje. Můj první špek ze mě dělá DJ Monotonous, jehož specialitou je sjíždět každý song nejméně pětkrát za sebou a pokaždé být překvapený, jakou pecku jsem to vybral. Spánkový režim připomíná několikatýdenní batole. Atlantik je v březnu vážně dost studenej. Ne, neoteplí ho, ani když do něj močí 5 studentů zároveň. Několik nesmyslných slibů. Ještě jeden pokus typu: možná si jen ještě nepotkal tu pravou. Nemůžu najít kartáček, polovinu ponožek a jedno tričko jsem věnoval místnímu bezdomovci. U vážení kufříku se už nepotím. Potím se při představě, co řeknu Aligátorovi.
Udělám jen takovej stručnej elavejta. Výtah, výcuc, tučnej bůček, no však víte. Heslovitě, zkratkovitě a přitom se zbytečnýma oklikama.
Karlička mě pozvala, abych se přijel na pár dní za ní podívat do toho Portugalska. Školy prej moc nemá, víno je levný a hodně tam prší. Za pár dní jsem tisknul ryanair palubní lístek. V kufru kartáček, pár triček, svetr, laptop a spodní prádlo. Sedíme v Portu, koukáme na jakousi cool UNESCO památku a pijeme portské z flašky. Znovu poslouchám aligátorskou historku a přikyvuju. Točený pivo za 20 centů! Rozbaluju své triky na campusovém tanečním parketu. Karlička na mě rozbaluje svůj top. Můj coming out. Krájím trapnost nožem Henckellbach od Horsta Fuchse. Prázdné flašky od vína se začínají hromadit v rohu pokoje. Můj první špek ze mě dělá DJ Monotonous, jehož specialitou je sjíždět každý song nejméně pětkrát za sebou a pokaždé být překvapený, jakou pecku jsem to vybral. Spánkový režim připomíná několikatýdenní batole. Atlantik je v březnu vážně dost studenej. Ne, neoteplí ho, ani když do něj močí 5 studentů zároveň. Několik nesmyslných slibů. Ještě jeden pokus typu: možná si jen ještě nepotkal tu pravou. Nemůžu najít kartáček, polovinu ponožek a jedno tričko jsem věnoval místnímu bezdomovci. U vážení kufříku se už nepotím. Potím se při představě, co řeknu Aligátorovi.
neděle, ledna 27, 2013
Aligátor Losna
Přišla mi zpráva, když už jsem byl v posteli.
Je to v prdeli. Rozesla se se mnou Karlicka. Potrebuju jit na pivo. V 11 U Carodejnic. snad bude jeste otevreno.
Ještě několikrát jsem si tu zprávu přečetl. Nikam se mi nechtělo, ale co jsem mohl dělat. Tolik těch kamarádů nemám, abych ho mohl poslat někam. A taky jsem v koutku duše věděl, že se ta moje nálada změní hned po prvním pivu. tak to aspoň zatím vždycky dopadlo.
Už tam seděl. U stolku s hlavou svěšenou a dvěma džbánky bílého před sebou. V hlavě mi ještě dohrávala písnička z tramvaje.
Ahoj! Co se teda stalo?
Mluvil rychle a sypal to všechno ze sebe. Moc jsem nestíhal a do toho se mi v hlavě pořád omílala ta písnička. Sakra musíš se soustředit. Byli doma, ona nasraná z voleb, on nadšenej. Taky z voleb. Pak šli na to, chtěla se prej nějak uklidnit. No a on se ji uprostřed sexu zeptal, jestli chce, aby jí ukázal aligátora.
Chápeš to jako ty vole? Dyť to byl vtip? A ona mě ty vole odhodila, začla se balit a přitom na mě pořád řvala, že s takovým člověkem nemůže vůbec žít a že je jí ze mě špatně. A že nám to přeje, ať si tady zhnijem v té republice. A že jede kamsi do Portugalska studovat, že tam nechtěla kvůli mně, ale teď už to je jasný. Chápeš to? Trošku too much na jednoho aligátora, ne?
Tak to asi nebylo jenom tím aligátorem ne?
Ty vole ty seš zase na její straně nebo co?
Ale vůbec ne, já jen říkám, že ten aligátor bylo jen takový vyvrcholení toho...
Jaký vyvrcholení ty vole? Vyvrcholení jsem mohl mít, ale to by mi to nesměl posrat ten aligátor! Víš jaký to je, když ti tvoje holka nadává a oznamuje ti, že se s tebou rozchází a on ti u toho celou dobu stojí?
To ne, to se mi ještě asi nestalo.
To buď rád ty vole!
Byl jsem rád.
Je to v prdeli. Rozesla se se mnou Karlicka. Potrebuju jit na pivo. V 11 U Carodejnic. snad bude jeste otevreno.
Ještě několikrát jsem si tu zprávu přečetl. Nikam se mi nechtělo, ale co jsem mohl dělat. Tolik těch kamarádů nemám, abych ho mohl poslat někam. A taky jsem v koutku duše věděl, že se ta moje nálada změní hned po prvním pivu. tak to aspoň zatím vždycky dopadlo.
Už tam seděl. U stolku s hlavou svěšenou a dvěma džbánky bílého před sebou. V hlavě mi ještě dohrávala písnička z tramvaje.
Ahoj! Co se teda stalo?
Mluvil rychle a sypal to všechno ze sebe. Moc jsem nestíhal a do toho se mi v hlavě pořád omílala ta písnička. Sakra musíš se soustředit. Byli doma, ona nasraná z voleb, on nadšenej. Taky z voleb. Pak šli na to, chtěla se prej nějak uklidnit. No a on se ji uprostřed sexu zeptal, jestli chce, aby jí ukázal aligátora.
Chápeš to jako ty vole? Dyť to byl vtip? A ona mě ty vole odhodila, začla se balit a přitom na mě pořád řvala, že s takovým člověkem nemůže vůbec žít a že je jí ze mě špatně. A že nám to přeje, ať si tady zhnijem v té republice. A že jede kamsi do Portugalska studovat, že tam nechtěla kvůli mně, ale teď už to je jasný. Chápeš to? Trošku too much na jednoho aligátora, ne?
Tak to asi nebylo jenom tím aligátorem ne?
Ty vole ty seš zase na její straně nebo co?
Ale vůbec ne, já jen říkám, že ten aligátor bylo jen takový vyvrcholení toho...
Jaký vyvrcholení ty vole? Vyvrcholení jsem mohl mít, ale to by mi to nesměl posrat ten aligátor! Víš jaký to je, když ti tvoje holka nadává a oznamuje ti, že se s tebou rozchází a on ti u toho celou dobu stojí?
To ne, to se mi ještě asi nestalo.
To buď rád ty vole!
Byl jsem rád.
pátek, ledna 25, 2013
Losnu nebo Mazňáka?
Koho budeš volit ty vole?
Já asi nepůjdu, nějak mě to nebere...
Jak nebere ty vole, to jako musíš jít. Ty vole to bys mě nasral! Já objednám panáky...
Odešel na bar. Ach jo. Tak jsem myslel, že se dozvím něco novýho o Karličce. Nějaký nový zážitky z jejich postele. Ponadáváme na společný nepřátele, vymyslíme boží plány, který se pak však úplně nedotáhnou, zelenou a pak to poplácávání po ramenou. Napřed slovně a pak už full-body-contact. A teď to všechno pokazí ty volby. Doprdele.
Tak tady to je. A ty ho dostaneš, jenom když mi slíbíš, že půjdeš volit.
Ty vole. Víš co nechápu?
No to teda nevím ty vole.
No že furt meleš, že musím jít volit a já bych jakoby to no...
Co vole?
No že bych jakoby čekal, že budeš do mě mlít, jakej ten lístek tam mám jako hodit, ne?
No tak to je snad jasný ty vole?! Nechtěj mě nasrat.
No to mně jakože právě vůbec jasný není.
Tak ty vole chceš, aby byl českej prezident nějakej zasranej rakušák? Ty vole, dyť ten někam pojede a hned tam usne ty vole. To bude zas ostuda.
Ten druhej se tam zas ožere, to ti vyjde na stejno...
Jdi do prdele ty vole!
No ne, já jen jako říkám, že stejně z těch zahraničních bulvárů ten prezident nezmizí tak jako tak. Už třeba nebude krást propisky, ale buď tam bude titulek se šípkovou růženkou, nebo ožralej zeman s tabulkou spotřeby piva na obyvatele, kterou myslím vedem.
Vypil oba panáky a začal si balit cígo.
Ale nejde jenom o to. Ty vole on chce zavíst školný, vole. Každej na to nemá, jako ty.
Co to meleš ty vole, jak jako já?
No víš, jak to myslím. A ty Benešovy dekrety to si asi dělá prdel ne?!
Se jako bojíš, že nějakej Horst si přijede zpátky pro tu Vaši chalupu v Jeseníkách, jo?
Ty seš kokot. Takže ty ho jako deš volit jo?
Jsem ti říkal, že volit nejdu ne?
Tak co ho tady doprdele obhajuješ?
Ale já nikoho neobhajuju sakra. Já jsem se těšil, že se uvidíme, ožerem se, ty mi řekneš, co za prasárnu zas Karlička navrhla a tak. A ty do toho se zemanem ty vole.
No právěže nic ty vole?
Co nic?
Je to v prdeli. No žádnou prasárnu nenavrhla do prdele. Už tři týdny nic nebylo.
Cože? Karlička a tři týdny nic? To máš nějaký filcky nebo co?
Ale hovno.
Tak jakto?
Ona volí trautenberga. Kráva!
Já asi nepůjdu, nějak mě to nebere...
Jak nebere ty vole, to jako musíš jít. Ty vole to bys mě nasral! Já objednám panáky...
Odešel na bar. Ach jo. Tak jsem myslel, že se dozvím něco novýho o Karličce. Nějaký nový zážitky z jejich postele. Ponadáváme na společný nepřátele, vymyslíme boží plány, který se pak však úplně nedotáhnou, zelenou a pak to poplácávání po ramenou. Napřed slovně a pak už full-body-contact. A teď to všechno pokazí ty volby. Doprdele.
Tak tady to je. A ty ho dostaneš, jenom když mi slíbíš, že půjdeš volit.
Ty vole. Víš co nechápu?
No to teda nevím ty vole.
No že furt meleš, že musím jít volit a já bych jakoby to no...
Co vole?
No že bych jakoby čekal, že budeš do mě mlít, jakej ten lístek tam mám jako hodit, ne?
No tak to je snad jasný ty vole?! Nechtěj mě nasrat.
No to mně jakože právě vůbec jasný není.
Tak ty vole chceš, aby byl českej prezident nějakej zasranej rakušák? Ty vole, dyť ten někam pojede a hned tam usne ty vole. To bude zas ostuda.
Ten druhej se tam zas ožere, to ti vyjde na stejno...
Jdi do prdele ty vole!
No ne, já jen jako říkám, že stejně z těch zahraničních bulvárů ten prezident nezmizí tak jako tak. Už třeba nebude krást propisky, ale buď tam bude titulek se šípkovou růženkou, nebo ožralej zeman s tabulkou spotřeby piva na obyvatele, kterou myslím vedem.
Vypil oba panáky a začal si balit cígo.
Ale nejde jenom o to. Ty vole on chce zavíst školný, vole. Každej na to nemá, jako ty.
Co to meleš ty vole, jak jako já?
No víš, jak to myslím. A ty Benešovy dekrety to si asi dělá prdel ne?!
Se jako bojíš, že nějakej Horst si přijede zpátky pro tu Vaši chalupu v Jeseníkách, jo?
Ty seš kokot. Takže ty ho jako deš volit jo?
Jsem ti říkal, že volit nejdu ne?
Tak co ho tady doprdele obhajuješ?
Ale já nikoho neobhajuju sakra. Já jsem se těšil, že se uvidíme, ožerem se, ty mi řekneš, co za prasárnu zas Karlička navrhla a tak. A ty do toho se zemanem ty vole.
No právěže nic ty vole?
Co nic?
Je to v prdeli. No žádnou prasárnu nenavrhla do prdele. Už tři týdny nic nebylo.
Cože? Karlička a tři týdny nic? To máš nějaký filcky nebo co?
Ale hovno.
Tak jakto?
Ona volí trautenberga. Kráva!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)