Denial
Stojíš na parapetu a nejseš si úplně jistej, jestli to dokážeš. Jdou po tobě. Nevíš proč a i kdybys věděl, bylo by to nejspíš jedno. Vyskočíš, roztáhneš ruce a plachtíš směrem k zemi. Stala se z tebe jakási lidská poletucha, která si to v klídku a ve spirálách míří dolů. Dneska už se toho přihodilo tolik, že nemáš sílu ani čas pídit se po každým detailu a neustále se ptát, jak je to možný. Poslední spirálou proletíš dalším otevřeným oknem a přistaneš rovnou v posteli. Rozhlídneš se po pokoji, ale vůbec ho nepoznáváš. Přepadne tě únava, nejspíš z toho lítání, a tak si vlezeš do peřin a během chvilky usínáš. Vzbudí tě šimrání po břiše. Chceš se poškrábat ale prsty se ti vnoří do něčích vlasů. Rychle otevřeš oči. Jo, pořád seš v tom neznámým pokoji, odhrneš peřinu a vykouknou na tebe dvě kudrnatý hlavy s širokým úsměvem. Bětka a Květka. Stýskalo se nám a chtěly bysme ti to všechno vynahradit. Ještě, než jim stihneš odpovědět, uslyšíš tu písničku. Rozhlížíš se a snažíš se zjistit, odkud se ty tóny šíří. Pak ti to dojde. Ne to není možný. Vždyť to je všechno tak barevný. A hlavně zasloužený.
Anger
Proč doprdele zrovna teď? A zrovna ty?! Takový naschvály. Máš chuť najít viníka. Hned. A potrestat ho. Poučit ho o životě. O tom, co se může. A co se sakra nedělá.
Bargaining
Bušíš do telefonu a posouváš budík o 30 minut. Když si dáš ještě 30 minut pohodičky, budeš vyspanej, stihneš i tu sprchu a snídani si koupíš po cestě. Jo to zní rozumně. Stejně ten tvůj budíkovej plán byl moc ambiciózní. Divíš se, že ti to nedošlo už večer. No nic chybama se člověk učí. Otáčíš se na druhej bok, zavíráš oči a doufáš, že na tebe ještě čekají. Bětko? Květko? Holky kde ste?
Depression
Vzdáváš to po dvaceti minutách. Je to na hovno. Mohlo to být bomba. Co se po tobě jako teď chce? Snad nečekají, že vstaneš, vyčistíš si zuby, půjdeš na tu ranní přednášku a budeš předstírat, že se nic nestalo. To se totiž sakra stalo. Proč by ses vůbec měl s tímhle dnem štvát. Ty to přece ani ovlivnit nemůže. To je na tom to nejhorší. Ten zmar. Fakt se snažíš. Dokonce umíš i skočit okna a přistát ve velkolepých spirálách a stejně je ti to na nic, když tě nenechají dohrát a současně i dokoukat tohle představení.
Acceptance
Někdy přijde už v té sprše. Někdy až s první kávou. Někdy nepřijde celej den.
Co si z toho vzít? Nesnaž se spoutat jednotlivý dny a noci do slušivých stejnokrojů tím pravidelným budíkem. Jsou to stejný individua jako ty nebo já. Jednou je den hodně dlouhej, pak zas nesnesitelně krátkej. Dej jim trochu volnosti se projevit. Pak tě nebudou tak štvát a budeš si užívat té rozmanitosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat