Proč budu volit Stranu zelených

Nezaujatá studentská iniciativa Inventura demokracie nedávno dospěla k výsledkům a vystavila politickým stranám vysvědčení za jejich postoje a aktivity k základním opěrným bodům demokracie.

Je mi jasné, že valná většina studentů z dobrých rodinných poměrů, kteří se považují za ty uvědomělejší v porovnání s oněmi "obyčejnými lidmi", půjde o víkendu s pocitem důvěry v nepopulistickou alternativu vhodit volební lístek TOP 09. Obdiv ke Karlu Schwarzenbergovi a ekonomickým plánům Miroslava Kalouska však spíše zaslepuje střízlivý pohled. Karel Schwarzenberg je použit jako ona hezká poštovní známka, která překryje olízanou obálku. Inu do vysoké politiky se dostal díky Straně zelených, která ho nominovala jako ministra zahraničí před 4 roky. Nutno poznamenat, že tento krok, kterým se Karel Schwarzenberg významně zviditelnil a prokázal své diplomatické kvality, prokázal, že v případě Strany zelených opravdu nejde o rozdělování nabytých koryt svým věrným spolustraníkům. Největší problém strany TOP 09 však vidím v osobě jejího pravého šéfa Miroslava Kalouska. Nyní se prezentuje jako ochránce veřejných rozpočtů, co však dělal jako předseda rozpočtového výboru v letech 2002 až 2006, kdy schodek státního rozpočtu nesmyslně narůstal při několikaprocentním růstu HDP? Před volbami v roce 2006 tak křičel o stojedenáctičlenné kaolici KSČSSD, která fakticky vládne, aby po volbách bez váhání projednával koalici ČSSD s jeho vlastními černoprdelníky za podpory komunistů. O jeho pochybných činnostech na Ministerstvu obrany v 90. letech nemlluvě. Tohle je důvěryhodná alternativa? Strana přeběhlých lidovců a starostů, která tak úspěšně boduje u studentů. Co však udělají po volbách?

Toto není předvolební agitace, jen vyjádření postupu mého myšlení při výběru.

Strana zelených je jedinou stranou, která odmítla milionový úplatek smyšlené loterijní společnosti při testu MF DNES. (TOP 09 a KSČM byly zase jediné strany, které by úplatek bez váhání přijaly)

Nevidím svět jen v ekonomických číslech, nechci toho nahrabat co nejvíc za cenu devastace krajiny. Nechci, aby řešením nezaměstnanosti byly obří montovny automobilových dílů. Jsem pro rozbití monopolního postavení ČEZu, ne jeho populistickou kritiku a poté úspěšné vybírání jeho dividend. Jsem proti diskriminaci žen ve všech životních oblastech. Jsem pro šetrný a chytrý přístup ve všech oblastech života.

Nechci přesvědčovat. Jen chci upozornit, že volební průzkumy by neměly určovat volební preference v hlavách samotných lidí. Tito odborníci, jak se rádi nazývají, vycházejí z dat vysoce reprezentativního vzorku kolem 1000 lidí. Je 1000 lidí v desetimilionové zemi opravdu ten reprezentativní vzorek? A stali jste se vy někdy součástí takového průzkumu? Jen bych byl rád, aby volební názor občanů určoval volební průzkumy a ne naopak. Máme demokratické volby, tak jich využijme a neměňme své přesvědčení jen proto, že ti se tam nejspíš nedostanou.

Doufám, že všichni čtenáři a čtenářky k volbám s pro sebe obhajitelným přesvědčením jdou a využijí svého práva.

Já za sebe jsem rád, že stejný volební názor mají lidé jako Václav Havel, Jaroslav Rudiš, Jaromír Švejdík, Tomáš Hanák, Milan Cais, Ladislav Smojlak a další.

Jsme pěšáci rokenrolu!

Jaroslav Rudiš - Nebe pod Berlínem

Seděl jsem na baru, před sebou čerstve natočenou desítku, přes jejíž obsah působila barmanka značně vypaseným dojmem. Přes její pěnu naštěstí nešla ani vidět. Nepokřivený obraz, který procházel uchem půllitru, nebyl o nic víc uklidňující než ten pivní. Pil jsem a četl Nebe pod Berlínem. Sám. Nechtěl jsem působit jako intelektuálské klišé. Na nose značkové brýle s tlustými černými obroučkami a necelými dioptriemi. S chutí jsem převracel stránky a hltal obsah.
S Nebem pod Berlínem se to má tak. Poprvé si jej přečtete a cítíte, že vy byste mohli vykládat stejné příběhy. Smutná pravda však je, že nemohli. Jaroslav Rudiš se stává vaším lepším a schopnějším alter egem. Poté se vydáte na autorské čtení, on vás pozná z před pár měsíců, kvůli příhodě s rozkousaným novým románem Potichu. Půjčili jste ho v knihovně, abyste jej mohli poslat někomu jinému a šířit tak povědomí, jenže Česká pošta zbaběle hodila balík pouze za branku, kde byl rozkousán milým a dozajista po zajímavém čtení toužícím labradorem. Poté si tedy s rozkousanou knihovnickou knihou přijdete pro podpis s trochou strachu, zda vás umělec nepoplive za to, jak zacházíte s jeho výtvory. Strach vystřídá oboustranné nadšení, rozmazané focení a slečna navíc dostane pusu. Já se dočkal objetí.
Uplyne pár měsíců a už sedíte ve vlaku směr Berlín a prokousáváte se Nebem pod Berlínem podruhé. Snažíte se do sebe vsáknout atmosféru se všemi detaily. Vystoupíte z údvojky a jste zaskočení, jak vše sedí. Dokonale. V hlavě se vám začíná rýsovat vaše vlastní nebe pod Berlínem.
Pravá extáze přichází však až při čtení třetím. Po návratu domů. Stránku za stránkou se stáváte další postavou románu, která není vidět. Je mezi řádky. Ale je vaše a žádní další editoři či nakladatelství ji z knihy nevymažou. Nikdy.

Maturitní večírek - jak to mohlo také být

To pnutí ve stehnech zná velmi dobře. Těsně před křečí. Nabádá k využití posledních pár vteřin před agonií, ale jak je využít? Zakleslý v pedálech, když zdolává poslední desítky metrů stoupání. Stojící na čtyřech, když se mu cizí ruka snaží sundat spodní prádlo. Nebo nyní - ležící na mokré dlažbě ve značném vyčerpání. Je neděle a na radnici právě odbíjí osm hodin. Spasmus přijde tak jako tak, snaha zbytečná, naděje také. Je nervózní. Jaktože to ještě nepřišlo? Že by zůstalo jen u náz.. AAA! Hysterický smích s pláčem. Nezůstalo.

Možná neměl z tašky vytahovat připravené bičovské maturitní vysvědčení, áčkovský certifikát z Cambridge a umatlané potvrzení o přijetí na prestižní zahraniční univerzitu a mávat těmi papíry svým souputníkům před obličejem. Chtít vyjít za každou cenu z každého setkání jako vítěz. Být vážný, úspěšný a zformátovaný dle potřeb společnosti. Třeba by pak neuklouzl opilý na dlažbě. Třeba by uklouzl v teple, s někým, kdo by za to stál.

Závěrečný speechless

Odmaturuj! křičí na nás průvodci středoškolským učivem. Rozkaz splněn. Tíživý kámen ze srdce spadnul a my jsme nyní nepříjemně rychle vyletěli do oblak. Možná i nad ně. Kde nelze spatřit žádný pevný bod. Kde už děti nemají místo.

6 let jsme každý den podstupovali s profesory souboje o naší čest a po nocích pak hájili tu obecnou, spojující, hejčínskou v podnicích, kde prestižní vzdělání nemá větší cenu než malý panák režné. Dle pravdivých omluvenek jsme se stali jednimi z nejvýznamnějších přispěvatelů do systému zdravotní péče, bez fanfár, mediální pozornosti či pochval ze strany třídních profesorů.

Teď tu stojíme vykořenění, někteří šťastně jiní méně. Po euforii přišla apatie. Sedíme na vchodových schodech, venku zatím pulzuje život a my se ocitli na chvíli mimo něj. Odpočívadlo u dálnice.

6 let se střídaly třídní lásky, obdiv k profesorům a módní styly jako se střídají roční období. 6 let během kterých se z ustrašených školáků, kteří vyměnili pohodlí základní školy za tvrdší realitu gymnaziálního kolbiště, aby mohli žít svůj Hejčínský sen, stali tito. Obleky chlapců už vcelku úspěšně vyplňují svaly, nejsou to ty přesné kvádry, které na podzim před pár roky ostýchavě prosili v Národním domě: Smím prosit? Šaty dívek potom již k radosti chlapců ještě úspěšněji vyplňují... vědomosti, krásné charaktery a veliké množství lásky.

Opening speech

Dear ladies and gentlemen,
we have gathered here today on this joyful occasion of the opening ceremony for Maturita examination 2010. Please allow me to say a few words before the actual examination begins.

Even though we seem to be nervous, slightly frightened and worried, I still have a dream. It is a dream deeply grounded in the atmosphere of hope and change we all can believe in. Yes we can!

I have a dream that one day this class will rise up and get together in the true meaning of brotherhood. I have a dream that one day the future scientists, lawyers and girls on their maternity leave will be able to sit down together at the table of equality. I have a dream that our little children will not judge us by the results of our Maturita examination but by the content of our character. I have a dream today!

And dreams should come true.

Let knowledge spring. Let knowledge spring!

11:40

Odér mé vlastní vody po holení nebezpečně stoupá z oholených oblastí do nosu. Nelze se ho zbavit, není úniku. Vtíravý jako sexuální vzrušení dere se mi do hlavy a motá jí do své pavoučí sítě.

Je 11:40 a já se oholil. To víme.

Cítím se omámen a obalamucen. Zákeřný výrobek žilet se opravdu spouští do žil a již tak odpadní krev dále obohacuje svými toxiny. Neradostné pnutí kůže, chlupy vstávající strachem a svědění na všech částech těla napovídají, že není cesty zpět.

Jako když píchnou psímu miláčkovi uspávací injekci a látka v ní obsažená se postupupně rozlévá do všech koutů těla. Jako když zapálíte arch papíru a zpočátku osamělý plamen v koutě zachvíli pokryje i to poslední bílé místo. Jako když starý pán úzkostlivě ponoří napřed jen špičku své vrásčité nohy do bazénu, aby se potom se slabým chvěním, když hladina vody dosáhne oblasti pánve, do něj ponořil celý.

Je to tak lepší, říkává se. Já si myslím, že je to tak jen zákeřnější.

dva

P. vyjel ze své rodné čtvrti. Trasu měl pečlivě naplánovanou, stejně nebylo moc co na výběr. Mohl jet přes město, kde by ale riziko zastavení policejní hlídkou kvůli chybějícímu přednímu světlu a také pohybu samotné mladistvé osoby po nocích bylo dosti velké. Druhá možnost vedla mimo město po neosvětlené silnici I. třídy, která byla svou nebezpečností tak lákavá.

Když míjel ceduli "konec obce" a před sebou měl všeobjímající tmu, na chvíli zapochyboval. Asi už spí, co když se neprobudí? Má vůbec nějaký plán? Tolik se zaobíral tím, jak úspěšně proklouznout z domu, otevřít tu bránu, co hlasitě vrže, aniž by vzbudil psy a ti hlasitým štěkotem vzbudili rodinu a ta vyhlédnutím z okna spatřila ho a on s maximální tepovou frekvencí, kterou nedosahují ani cyklisté na Tour de France při závěrečném spurtu, skočil do kůlny za koly a rozhodoval se mezi zuřivým vztekem a marnivým pláčem, že nedomyslel tu druhou část dnešního výletu. Hodit šišku do okna? Kdo ale má uprostřed města na zahradě jehličnaté stromy s vhodnými šiškami? Kamínek? Budeš potom platit nové okno P.? A nevzbudíš tím náhodou celou jejich rodinu? Telefon nepřipadal v úvahu, celé gesto by bylo zničeno postmoderními výmysly.

P. přemýšlel, aby nemusel myslet na to, že před sebou nevidí nic. Ani krajnice, ani pruhovanou čáru uprostřed silnice. Možné auto jedoucí zezadu by díky pečlivě přilepeným sluchátkám v uších jistojistě neslyšel. Možná proto se frekvence šlapání blížila jeho rekordu. Venku mrzlo a P. uvnitř hořel. Touhou, horkem, možným úspěchem.

jedna

Cyklistické tretry zaklaply do nášlapných pedálů s jemností vlastní kočkovitým šelmám. Cítil se jako jedna z nich. V noci se mu rozšiřovaly zorničky, zvyšoval tep a ježily se chlupy na vyhublých lýtkách. Ve dne pak spřádal plány, zatímco srkal s misky mléko, na dobu po setmění, skromně, v duši, pro sebe. Nedělal rozmáchlá gesta, o kterých by potom nadšeně vyprávěl přibarvené historky v nočních podnicích. Byl si jistý sebou, svou situací, budoucností a orientací. Alespoň si to myslel.

Jakmile jednou zaklapnete, už si to nemůžete jen tak jednoduše rozmyslet. Nejde vystoupit z vlaku horské dráhy, když přes vás automaticky kleslo to bezpečnostní zábradlí. Zařadit zpátečku a rychle se vrátit? Je nám líto. Připomíná to šokovou terapii psychologických odborníků.

Bál se velkých romantických gest, na které by sám neuměl nalézt odpovědi (i když je pro něj ještě nikdo nevykonal). Proto se rozhodl, že dnes jedno vykoná. A zítra další. Započne tím nějakou novou éru. Vždy cítil velikou touhu zvítězit nad sebou samým, svými pudy a reflexy, a změnit se. Tím nemyslím jen nějaké komerčně využitelné novoroční předsevzetí, ale opravdu a radikálně změnit svou doposud přirozenou povahu, která nebyla moc lidem pochuti. Zřejmě to bylo tím, že ta jeho přirozená povaha nebyla pochuti ani jemu samotnému. Necítil se však jako nějaké emočně nevyrovnané dítko moderní doby odkojené dostupnou pornografií, přebytkem práv, nedostatkem morálních zásad a opovrhováním kultury. Necítil se ani jako dítko. Přesto všechno se pídil s veškerým nasazením po oné změně ze dne na den. Nebyl si jistý z čeho a v co se vlastně proměnit chce. To však nijak nesnižovalo jednotlivá zklamání z předchozích neprovedených či nezdařených pokusů o proměnu.

Teď však situace vypadala nadějně. S tichostí oněch kočkovitých šelem našlapoval na pedály, se kterými byl pevně spojen, a pláště s horským vzorkem se zakusovaly do párcentimetrové vrstvy sněhu, která ležela na ulici. Každá třetí pouliční lampa nesvítila. Dvě jasná světla a pak temný bod. --. Písmeno G z Morseovy abecedy. Go! Při projíždení temného úseku zhaslé pouliční lampy svíral řidítka o něco pevněji a jakmile se opět dostal ze tmy do světelného žáru, už to nebyl jen kluk, co se jede projet v zimní mrazivé noci na kole. Stala se z něj a milovaného kola jedna bytost. Poháněná současně pálivou touhou vycházející z jeho hlavy a také vhodně vytvarovanými železnými převodníky.

Návrh školního hlášení

Milane vstávej, jenom ať nepřijdeš pozdě hned první den! Prvního září dvatisíce čtyři, občas jste se svezli ve voze značky Ikarus, opravy přednádražního prostoru se už vážně chýlily ke konci a Evropané se bavili o Řecku a jejich triumfu na fotbalovém Euru. Milan si oblékl nachystané slipy, vyčistil si zuby uzamčené ve fixních rovnátkách pálivou dospěláckou pastou, na kterou si ještě stále nezvyknul, nervózně zkontroloval, zda-li mu už pod nosem náhodou nevyrašily vousy, nageloval si patku, políbil matku, schoval pytlík se svačinou, zapnul walkman - pravdivý hip-hop počátku nového století a šel.
Tyjo, vrátnice! Bufet, opálené oktavánky v sukních a očekávání vysoké jako socha Comenia.


Milane, nezaspal jsi náhodou? Pátého května dva tisíce deset, jezdí se přemlouvat bábu i dědu, přednádraží je skoro hotové a Řeků má už každý plné zuby. Milan si oblékl včerejší trenýrky, políbil polonahou spící dívku na své posteli, ucítil svůj zatuchlý dech, marně přemýšlel, jak včerejší noc dopadla, vyčistil si americky rovné zuby, vypláchl si ústa tou pálivou ústní vodou, na kterou si ještě stále nezvykl, při holení se jako obvykle řízl pod nosem, zběžně uhladil patku, nepozdravil matku, schoval krabičku cigaret, zapnul jablečný přehrávač - český rock z konce šedesátých let a utíkal.
Tyjo! Spálené primánky s obřími batohy a sentiment dotěrný jako spolužák shánějící maturitní otázky.

Změnilo se vlastně vůbec něco? Školní rána stále pálí, maturitní vysvědčení se hodí jen pro hádky v předvolebních televizních debatách a jsme pořád tou neaktivní nenápadnou třídou, smutně se po ránu soukáme do oblečení a v noci jej s radostí odhazujeme, nejsme krásní, chytří, úspěšní, necítíme se být tou elitou, do jejíž role nás s oblibou profesoři škatulkují, jsme ale sví. Zavřete oči, šestá bé šest odchází.

Rádi bychom tímto požádali následující pedagogy a pedagožky, aby se dostavili o velké přestávce do BUHV1, kde bychom jim rádi poděkovali za uplynulé roky. Jsou to tyto dámy a pánové:
Úžasný lev, píejdždí pan František Brauner
Čiperný štír, magistra paní Irena Dostálová
Punktlicher Steinbock, magistr Herr Petr Fuka
Svalnatý..., magistr pan Radomil Juřík
Filozofující ..., magistr pan František Ondrák
Uzdravující panna, doktor přírodních věd pan Karel Pohaněl
Pohodový ..., magistra paní Ivana Polednová
Starostlivý ...., magistra paní Renáta Przybylová
Bromista ..., magistr pan Martin Stánec
Usměvavý..., doktorka přírodních věd Iva Stránská
Náš lev, doktorka filozofie paní Alena Adamíková.
Dále prosíme také následující profesory: