11:40

Odér mé vlastní vody po holení nebezpečně stoupá z oholených oblastí do nosu. Nelze se ho zbavit, není úniku. Vtíravý jako sexuální vzrušení dere se mi do hlavy a motá jí do své pavoučí sítě.

Je 11:40 a já se oholil. To víme.

Cítím se omámen a obalamucen. Zákeřný výrobek žilet se opravdu spouští do žil a již tak odpadní krev dále obohacuje svými toxiny. Neradostné pnutí kůže, chlupy vstávající strachem a svědění na všech částech těla napovídají, že není cesty zpět.

Jako když píchnou psímu miláčkovi uspávací injekci a látka v ní obsažená se postupupně rozlévá do všech koutů těla. Jako když zapálíte arch papíru a zpočátku osamělý plamen v koutě zachvíli pokryje i to poslední bílé místo. Jako když starý pán úzkostlivě ponoří napřed jen špičku své vrásčité nohy do bazénu, aby se potom se slabým chvěním, když hladina vody dosáhne oblasti pánve, do něj ponořil celý.

Je to tak lepší, říkává se. Já si myslím, že je to tak jen zákeřnější.