P. vyjel ze své rodné čtvrti. Trasu měl pečlivě naplánovanou, stejně nebylo moc co na výběr. Mohl jet přes město, kde by ale riziko zastavení policejní hlídkou kvůli chybějícímu přednímu světlu a také pohybu samotné mladistvé osoby po nocích bylo dosti velké. Druhá možnost vedla mimo město po neosvětlené silnici I. třídy, která byla svou nebezpečností tak lákavá.
Když míjel ceduli "konec obce" a před sebou měl všeobjímající tmu, na chvíli zapochyboval. Asi už spí, co když se neprobudí? Má vůbec nějaký plán? Tolik se zaobíral tím, jak úspěšně proklouznout z domu, otevřít tu bránu, co hlasitě vrže, aniž by vzbudil psy a ti hlasitým štěkotem vzbudili rodinu a ta vyhlédnutím z okna spatřila ho a on s maximální tepovou frekvencí, kterou nedosahují ani cyklisté na Tour de France při závěrečném spurtu, skočil do kůlny za koly a rozhodoval se mezi zuřivým vztekem a marnivým pláčem, že nedomyslel tu druhou část dnešního výletu. Hodit šišku do okna? Kdo ale má uprostřed města na zahradě jehličnaté stromy s vhodnými šiškami? Kamínek? Budeš potom platit nové okno P.? A nevzbudíš tím náhodou celou jejich rodinu? Telefon nepřipadal v úvahu, celé gesto by bylo zničeno postmoderními výmysly.
P. přemýšlel, aby nemusel myslet na to, že před sebou nevidí nic. Ani krajnice, ani pruhovanou čáru uprostřed silnice. Možné auto jedoucí zezadu by díky pečlivě přilepeným sluchátkám v uších jistojistě neslyšel. Možná proto se frekvence šlapání blížila jeho rekordu. Venku mrzlo a P. uvnitř hořel. Touhou, horkem, možným úspěchem.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat