Vyhlašujeme nelístostný boj Černým jezdcům

Své bytí stavěl na negaci. Lidí, staveb, jídel a tuků. Myslel si, že úspěšně. Ostatní byli opačného názoru. Vyvážený jídelníček, vyvážený nápojníček a vyvážený masturbníček. Tak nějak nenuceně ale přesně! Přebýval ve své dokonalé bublině, která byla naneštěstí odsouzena k přežívání v této nehostiné parodii na svět. Uvnitř vše sedělo, překypovalo kvalitou a charakterem a tvořilo harmonickou melodii. Aspoň v to doufal.

Četl prestižní zahraniční politicko-ekonomický týdeník; poslouchal nezávislé hudební interprety jen do té doby, než je objevilo jeho okolí; střídal břitkou kritiku náctiletých slečen, které tvrdili, že jsou závislé na kouření, s trapným (ne)šlukováním v opilých stavech a nebyl si jist svou orientací - prostorovou, politickou i sexuální.

Usiloval o obdiv, sklízel však úrodu despektu. Po nocích spřádal plány, za dne byl apatický. Toužil cestovat, kapsy měl ale prázdné.

Telefon.
Prosím?
Hálo, kdo tam je?
Vy jste zavolal, tak se laskavě představte.
Tady Mirek z Kiss radia Morava a bohužel jste se nepředstavil větou MÁM HLAD! takže od nás nedostáváte pizzu zdarma, je nám líto.
Cože? Bože!
Položil to. Asi má hlad. A najednou i chuť na tu blbou pizzu. Chtěl zavolat Mirkovi nazpět a omluvit se mu, samozřejmě až poté, co by zvolal MÁM HLAD! Před očima se mu odehrávala scéna prvního příběhu Rychlých šípů - Černí jezdci řádí. Tam byl však úplně jiný Mirek.

Úspěšně dopil láhev bílého. Donekonečna hrála ta písnička z Magnolie a na monitoru se opakovala prezentace z několika málo fotek, které mu zůstaly.

Na rychlosti nezáleží

Chci psát něco, co by mělo smysl. Možná to tak nevypadá a asi ani není poznat, že za každým postem není čas v minutách ale spíš v hodinách. To vypovídá o mém (ne)talentu. Vím, že jsou jiné blogy, které spíš chrlí momentální stavy nálad a pod dojmem reálnosti se v nich objevují časté překlepy a chyby (stejně jako u mých), jenže já spíš toužím po nějakém mystifikovanějším vyjádření momentální nálady. Zřejmě z několika důvodů, které hádám. Abych se neobnažil. Abyste si mohli lámat hlavu, pokud chcete. Abych se lišil. Asi proto je tento blog tak "pomalý".

Strč prsty skrz své opratě

"Promin. Nemam cas na sebe natoz na nekoho jinyho. Asi si myslis ze jsem uplne blba."
Čtu si tu zprávu nesčetněkrát dokola a přijde mi, že už jsem jí někde viděl. Na billboardu snad. Obrovská marketingová akce, která se snaží z lidí udělat egocentrické a bezcitné živočichy, kteří by měli hledět hlavně na čas pro sebe. Postupně z reklamních ploch vytláčí předvolební agitační úsměvy i erotické příčiny dopravních nehod. Všude jen ta zpráva syrově vytištěná na modrém pozadí.
Vím, že bych nic psát zpátky neměl. Společenská konvence je jít se opít s těmi, kteří vás podrží, skončit v tanečním klubu, vnutit někomu smradlavý polibek a v lepším případě bez větších následků jít spát. Nemyslet na to, že ona se těší na večerní rande s jejím už ne paralelním přítelem.
Máš někoho?
Nemám. Jen to prostě neklape. Chci být teď chvíli sama a pak třeba... se potkáme, pozvu tě na panáka a ty už budeš v pohodě. Pohodičce. Měl bys být.
Začnu plavat, říkám si. A správně jíst - bohatě snídat a střídmě večeřet. Najdu si brigádu a budu šetřit na letní prázdniny. S kamarády, bez bab. Na sever i na jih. Poznávat svět a platit pouze kovovými mincemi. A budu číst a kouřit. Vytvořím si vlastní obraz, který pak budu nabízet ostatním. Spíš jim ho nutit. Už se nebudu nikomu podřizovat. Chytnu opratě do svých rukou a změním směr jízdy. Budu mít důvod být na sebe hrdý. A začínáme zítra, maximálně pozítří. No dobře, možná by to bylo lepší nechat až na Nový rok. Ale jednou to přijde!