Přejeli jsme hranice a celníci nikde. Asi hráli někde vevnitř macháčka se vším tím zabaveným chlastem. Nebo možná hráli s vajíčkama, u těchhle divných seveřanů nikdy nevíš. Všichni až na mě si oddechli. Bylo mi to tak nějak jedno. Spíš jsem přemýšlel jakto, že jsem vlastně tady.
Byli jsme v ATC Merkur. Měl jsem je potkat v aquaparku, ale nestihl jsem to. Čekám tedy v hospodě a u třetího piva si všimnu takovýho roztodivnýho páru. Nedá mi to a začnu si ťukat do mobilu:
Bohemka a chihuahua
Freedom na predlokti, bicepsy jak krava a presto olizuju tu jeji chihuahua. Ne to neni zadna metafora pro jeji achach. Ani metonymie, ty vole. To tak jeste, aby me chihuahua napadla na zaklade vnejsi podobnosti. Jsem se zapotil, jen jak nad tim premyslim. Proste je to jeji cokl a ja tu ted naproti ni sedim. ATC Merkur, vole. Klasika. Nemas holku a neni to tim, ze mas misto nosu uherak a misto pekace 10-litrovej zapikaci hrnec, vole? Supr. Nemas hluboko do z vyroby proderavele kapsy dzinu a svaly ti zdobi nejakej ten fesnej anglickej nebo cinskej napis, vole? Supr. Freedom, Born to Hell nebo Maruska = zlaticko? Supr. Pak ji to muzes vsechno vysvetlit, jak to bolelo a jak je tvoje nejvetsi chyba, ze se zamilujes driv nez ji poznas... No nic je tu nova bohemka, sup s ni do chladiciho kybliku. Ze je to posh me nezajima. Jen kdyby na me ta chihuahua tak blbe necumela. Ne, ze bych cokly nemel rad, ale zakryva mi vyhled na jejiho strakonickyho dudaka.
V tom se už vrátili z aquaparku. Pak to šlo rychle. Našli jsme hezkou terasu se stolama, kde si rodinky ohřívají lančmít a matky pak oplachujou ešusy. Čtyři kluci, dvě kostky a jeden vyjetej playlist na mobilu. Litr vodky, litr ginu, po dvou džusu a tonicu a jedna zamilovaná holka se zálibou v tvrdších SMSkách na druhým konci jeho nokie. Přišlo mi, že mi to ze začátku docela šlo a tak jsem se staral hlavně o hudbu, asi taky proto, že hrát po sedmi indiáncích, osmdesát dvojkách a čtyř macháčcích není tak těžký. Pak se to ale zlomilo. Ono se to vždycky zlomí. Pak už vím jen ráno. Tvrdý, tupý ráno. Ve čtyřech. Ve stanu pro dva. A s tou jednou nokií. Četli jsme ty smsky nahlas a propukali v bujarý smích. Pak jsem si vzpomněl na svůj mobil. 8 nepřijatých hovorů. Vyškrábal jsem se ze stanu a zavolal zpátky. Promiň, jo jasně, nemohl jsem ho najít, jo přijedu dneska. Jo pojedu s Váma do Norska.
Proto jsem teďka tady. Proto jedu po té osvětlené dálnici. Po tom obchvatě, kterej nekončí za okrajem města, ale táhne se podél pobřeží jak lampiónovej průvod. Výběr Mňágy hraje již potřetí dokola, víčka těžknou a přestávám věřit, že to vydržím. Na dásních mám přisátý dva energity pro řidiče náklaďáků, ale moje tělo už je nepřijímá. Vím, že za mnou je ta dvoulitrová kofola a už asi nebude zbytí. S kofolou se to má takhle. Čistou jsem ji měl poprvé a naposledy asi když mi bylo 8. Na místě jsem se poblil. Potom jsem ji měl až po tanečních, omylem a hlavně s rumem. Ten večer jsem se taky poblil, ale z kofoly to myslím nebylo. No nic beru odvahu do hrsti, sahám po dvoulitrovce. Po otevření už dýcham jen pusou, pravou rukou držím volant a levou naklápím láhev. Černá tekutina už pulzuje po jazyku až do krku. Tělo mám celé zatnuté, zadržuju dech a přemýšlím, že momentálně bych asi nepoznal, kdybych do sebe klopil ropu. To všechno pak přijde v jednom nárazu, jakmile se nadechnu. Odvracím lahev, tisknu k sobě zuby i rty a zkouším se nadechnout. Je to tu, někde nad žaludkem dal asi nějakej týpek z Byl jednou jeden život kofole stopku, čelem vzad a zpátky tam, odkud si přišla. Čelisti pořád držím křečovitě sevřené a jsem rozhodnutej, kofolu zpátky nepustím. Na volant a palubku rozhodně ne. Ještě jednou polknu a akutní krize je zažehnána. Přestanu myslet na kofolu, uvědomím si, že už jsem v odstavným pruhu a směřujem do svodidel. Strhnu volant zpátky doleva, zesílím Hodinový hotel a vím, že mám vyhráno. José, kterej jede za náma, si musí myslet, že jsem bojoval s mikrospánkem. I kofola ale někdy skoro mívá meganásledky.
Žádné komentáře:
Okomentovat