Nasadil si hrudní pás a zadíval se na sebe do zrcadla. Prsa se mu zdály větší, břicho pevnější a prsty na nohou ještě chlupatější. Usmál se na sebe, skočil do bot, nasadil si sporttester, vysvobodil dva klíčky ze svazku a společně s telefonem je zasunul do jediné kapsy svého spandex oblečku. Vyšel ze vchodu a na chvíli ho oslepilo zapadající slunce. Rozběhl se a instiktivně sáhl po sporttestru, aby vymazal poslední běh. Když na displeji uviděl 1:55:35, tak se hned zastavil. Takže to byl ten poslední. Všechno to k němu směřovalo, takže se není co divit, že od té doby jiný nebyl. Bez cíle není motivace, bez čtenářky článků a bez holení pupínků. Opět se rozběhl a snažil se vypnout. Mentálně. Jen hlídat tempo. To však padalo stejně rychle jako noc. Ještě jedny schody, zatáčka a byl ve své čtvrti, kde osvětlení fungovalo zjevně jen přes den. Neviděl na krok a tak zpomalil, aby to v klidu doběhl domů. V zatáčce se mu však podlomily nohy jako tehdy. Teda vlastně jen jedna. Při každém dopadu to bylo horší a horší. Doskákal do svého bytu a vztekle vytrhl sluchátka z uší. Stál před zrcadlem a chtěl mu to všechno vyčíst. Ty prsa, břicho i prsty. Ty měsíce a roky. Celou tu upocenou postavu, co na něj zírala. Přešel ke skříňce s léky, aby do sebe nasypal nějaký hořčík, ale poté co odlepil levou botu od podlahy a ihned málem uklouznul, mu došlo, že to žádný křeče nebyly. Na podlaze zářila krev rozlitá dle vzorku podrážky. V úleku uskočil, jakoby to byl nějaký nepřítel. Rozvázal si tkaničky a snažil se vyzout levou botu. Nešlo to, zakymácel se a spadl přímo do šlápoty. Otřel z podrážky krev a viděl konec zelenavého střepu, který musel zajet až do nohy a spojil ji tak s ponožkou i botou, jako se páratkem zajišťují hodně vysoké hamburgery. Až nyní mu projela bolest z chodidla přímo do hlavy. Kroutil se na zemi, zatímco nevědomky rozmazával krev spandexovými kalhotami. Usilovné přemýšlení co dělat přerušilo nutkavé klepání na dveře a starostlivý hlas. Seš v pohodě? Můžu dovnitř? Po ujištění, že jo, čímž byla spíš myšlena odpověď na první otázku, se otevřely dveře. V rámci možností hbitě vyskočil na pravou nohu a snažil se tvářit přirozeně. Nevěděl, jestli ho prozradil červený flek na podlaze, na zadku nebo kapající krev z pokrčené nohy. Nejspíš kombinace výše zmíněného. Vytřeštěné oči spolubydlícího odbyl podrážděným: Jen jsem uklouzl. Čau. A zavřel mu dveře před nosem. U dveří se opět sesunul na zem a přemýšlel, jak vyprostit svůj hamubrger z párátkového sevření.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat