Nemohlo mu být víc než dvacet let, i když teď vypadal hodně ztrhaně a použitě. Nepotřebný kůň po Velké pardubické, co nezvládl Taxisův příkop a teď čeká na smilování. Zhnědlý odhozený ohrozek od kyselého jablka hyzdící městské zátiší. Plačící dítě v babyboxu, které jen překáží.
Snažil se něco vymyslet, na něco si vzpomenout. Dlouze vydechl, vstal, zamotala se mu hlava a upadl koleny do sněhu. Zakašlal a opět vplivl krev do sněhu. V pocitu zmaru zakryl dlaní krvavou stopu a pomalu zavřel oči. Cítil, že se propadá někam dolů. Hlouběji než může pochopit a ovládat. Přepadl na bok a hlavou se praštil do zmrzlé a sněhem zapadlé cesty. Pokrčené údy přivinul k tělu. Ležel v té nejpřirozenější poloze, jakou si lze představit. A v jaké se už nejdnou nacházel. Jako embryo v matčině děloze. Jako neprůbojný chlapec, když do něj kopali spolužáci ze sousedství. Jako úspěšný milenec, když přišel o panictví.
Postupně přimrzal. Aspoň mu to tak připadalo. Nemohoucně, zoufale pomalu ale přece jen vstal. Krásné prosincové ráno se plížilo vesnicí, ale před jeho očima zůstávala pouze šedivá mlha. Se štěstím se dopotácel k telefonní budce. Na několikátý pokus se mu podařilo vhodit do přístroje dvacetikorunu. S pečlivostí vymačkával čísla. Zvedla to.
Martino? zachraptěl.
Brácha? Ty seš opilej nebo co? Víš kolik je hodin? Kde jako jseš? Slyšíš mě?!
Já nevím.. Najdi mě. Prosím tě.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Úspěšné pokračování úspěšného prvního dílu. :)
Okomentovat