Jedu pozdě. Riding on this know-how, never been here before... zpívám si a podřazuju. V hlavě pořád plave ranní sen. Přemítám, dupám na brzdu a opět plyn. Možná jsem si měl vzít pití, zkusit si test nanečisto, nasnídat se. Ale jaký by to pak byly studijní předpoklady. Tohle je docela realistická situace, s kručícím žaludkem vkročit do třídy, která mi připomíná mou první třídu s nástěnkou, kde bylo mé jméno připíchnuto k obrázku geparda. Byl jsem rychlej. Aspoň ve čtení.
Připadal jsem si vyspěle, chytře a tvrdě. Naprosto odlišné pocity než ty, které mnou prostupovali na SAT v Praze. Tam jsem byl hodně měkký, malinký a nepodstatný. Sedět v lavici, která je čtyři metry dlouhá, uprostřed vkusného divadla v rámci soukromé školy je asi taky jiný pocit.
Snad jen ty slečny byly stejně ambiciózní v obou případech, měly stejné nadměrné množství náhradních fixů a po testu popotahovaly z cigarety. A já byl stejně zavalen snovými představami, i když v obou případech dosti odlišnými. Tady paralely asi končí.
V jednom testu jsem spolurozhodoval o mé budoucnosti, v druhém jsem byl placeným pokusným králíkem. Při jednom testu jsem byl smutnej, osamělej a naštvanej, při druhém jsem měl pouze hlad.
Přišel večer, vyskočil jsem ze sprchy a utíkal nahoru. Nevěděl jsem, že je hala plná mikuláše. Dopnul jsem kalhoty a raději se na zaražené holické školačky neotáčel.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat