Já pán, ty pán, ale kdo má peňauze, ten je ještě větší pán.

Výsledky z SAT přišly. Vysvědčení draze přeložena, vše vloženo do obálky a odesláno vstříc Severnímu moři. Stálo to spoustu peněz, i když v porovnání s potenciálním školným pakatel. Poněkud asketický víkend proběhl v tónu 14 hodinového příspěvku překládání, které je ještě možno připsat k listopadové předvánoční výplatě. Vánoce a typická bratrská peněžní hádka. Asi některý dárky přeháním, jen mě to vždycky popadne, touha udělat radost, nebo spíš pokrytecky překrýt nedostatečnou laskavost ode mě přes celý rok. Sám nevím. Bratr si ty dárky určitě nezasloužil za celou dobu našeho společného pobývání, ale přece jen mě celý život formoval. A dědovi jsem ty filatelistický katalogy z Ameriky objednávat asi taky neměl, ale sakra až budu třeba i bezdětnej děda, tak by mě to potěšilo. Myslím teda. Prostě mě tím bratr štve a tečka. Všechno sakra není o penězích a je zbytečné tu o tom tlachat. Momentálně mě popadá neskonalá touha dostat devadesátitisícoeurové stipendium a vypadnout. Studovat pilně, pracovat ještě víc, pak mít malý byt v centru evropského města, přicházet domů až v noci s krabičkou z fast foodu, lehnout si do vany a čekat na MMS. Nebo to zapáchá moderním patosem?