Přispěju rád svou troškou do klína

Konec se blíží. Jistě, že každému přijde, že jsme ničeho nedosáhli, náš kolektiv stojí za spláchnutý exkrement, s nějakými srazy po letech jako celá třída se můžeme rozloučit, vzduch je přesycený pomluvami a přesto jsou do něj pumpovány další a další. Někteří už nemůžou ani otevřít ústa a pronést první slabiku, aniž by se neozval šum posměšků a vtipných poznámek. Opíjet se chodí úzké skupinky, tančit chodí skupinky ještě užší, milé slovo vám řeknou jen dobře známí a předem připravení jednotlivci. Maturitní promítání fotek profesorů bude dozajista povedené. Toto není manifest odporu, jen přiznání viny. Kdysi jsem psal něco o tom, že "Ráďo, já tě vlastně vůbec neznám.". Ponechám stranou, že se asi taky moc dobře neznám. Uplynuly roky a já se ptám, kam jsem se posunul? Světlý okamžik tanečních a De Luxů byl rychle utnut. Sedím a přijdu si ve stavu vědomí o ostatních, asi jako druhý týden v prváku.
Vy jste taková tichá třída. Asi jsme vás špatně nerozdělili. Ba ne, jen všech těch 27 zhroucených postaviček je zvláštně prohnilých.

Nechci být výmluvou pro naplnění ďábelského plánu na maturitní nástup a ztrapněně přihlížet. Přemýšlel jsem, co naší třídu spojuje. Jakým směrem bychom se mohli vyjádřit toho večera, který bude pro nás jedinou příležitostí. Jakou po nás zanechat stopu.
Na žádnou z těchto otázek jsem si neodpověděl - tanečním vystoupením, pokud možno brnkajícím na vtipnou strunu předstírané homosexuality.
Asi jsem pesimista. Asi jsem ovlivněn dlouholetým působením v dětském dramatickém oddíle. Nejsme kolektivně vtipná třída a dělat fórky takovéhoto typu, nejenže je myslím pod úroveň, ale hlavně není tak jednoduché vyperformovat k úspěšnému dosažení cílů. Věru bych nechtěl být v kůži našeho milého gaye, na kterého hledí KD Sidia bez očekávaného smíchu.

Prý máme tmavé růže. Při hodinách se tváříme jako mrtví. Ptám se jen, proč najednou oslavovat život tanečními kreacemi. Proč působit tak falešně a konformisticky, v tak zřejmé podobě? Proč neudělat něco, co víc vyjádří, jací jsme byli, i když to nebude tak milé. Hledám pouze alternativu.

Probleskla mi hlavou představa pohřbového happeningu, už když jsem slyšel o těch kytkách. Tu papírovou rakev s nápisem našich studijních let, do které bysme házeli naše smuteční kytice jsem si domyslel až později. Zmrtvýchvstání by už bylo asi mimo realitu. Plus mou pohřební píseň už dlouho znáte.:) Já jen, proč ne něco méně tradičního, něco po čem by vás babička nepohladila po rameni a neřekla : "Ten nástup jste měli hezkej Mařenko. Tak co kterej je od vás největší fešák?" Něco, co by všichni nepochopili. Co by všichni nechválili. Něco, co by ale více odráželo skutečný stav věcí s mírným stupněm recese či sebeironie. Já na to však know-how nemám.

Proč si jednou nezakritizovat a neudělat srandu na náš vlastní účet. Jakýmkoliv způsobem, který nebude nasáklý pózou a populárním vzezřením.

A protože si netroufám vystupovat veřejně před kýmkoliv, mým jediným cílem je pouze otevřít platformu pro diskuzi aspoň tady. I když si nejsem jistej, jestli bude mít někdo zájem se projevit, zvlášť když k mému smutku poslední dva nefiktivní posty zůstaly bez odezvy. Každopádně hbitá kritika mé, či nastínění jakékoliv jiné alternativy vítáno.

PS - I hold a PhD in Horribleness!