The music of one's body

Celkově znavené tělo a duše sedí na židli uprostřed nevelkého promítacího sálu, kde jsou skoro sami. Není to ani tak sál, jako předělaný pokoj. A ta duše s tělem ani tak nesedí na židli, jako spíš v ní klimbá. Zavrtí sebou a pokouší se nějak zahřát, zachumlá se tedy do své bundy ještě více a líně se pokouší zjistit, kolik času už od svítání uběhlo. Nebo spíše za jak dlouho svítat bude. Dvě. Září na ni změť světelných obrazců z promítacího plátna. Hlavní hrdina filmu, říkejme mu Červenáček, rozezní první tóny na křídle a duše sebou cukne a jen tak tak, že udrží rovnováhu. Násilně si rozevře víčka, připadá si jako v Mechanickém pomeranči, ale za pár minut toho rozhodně nelituje. Ty tóny zná. A ta píseň v její hlavě bude znít ještě dlouho do noci. Tím milým hlasem brouká Birds flying high... you know how I feel... Po necelé hodině se vyklopýtává ze sálu, hledá na nebi Vůz jakékoli velikosti a hlavou ji neustále zní směsice melodií, zážitků, útržků rozhovorů a tělesných pocitů, které nelze dát najevo.
O pár hodin dříve nevěřícně stojí, kouká a pusa se jí nenápadně rozevírá. Do ucha jí někdo šeptá:
Ta černoška je ale nádherná. Neskutečně skvělá.
Jo to je. A ten trumpetista má asi míň než já. A ta hudba je aaah. Nějaká rozvazující, povznášející, závislácká až heroinová. Slunce peče do hlav všech okolo. Plešatí jsou ve výhodě, někteří už také mají opálenou obnaženou lebku do tvaru jarmulky. Černoška však stále zpívá, kroutí pevným zadkem a usmívá se.
Duše otevírá okénko a křičí nahlas nápisy podél trati, až konečně zazní Welcome to Edinburgh! To byl taky nápad jet vlakem z Prahy až sem. NAštěstí už si ani nepamatuju, kdo, že s touto průlomovou myšlenkou přišel, možná proto, že se zrodila na jednom z našich drogových večírků. Prej, uvidíme všechno - krajinu, nebe, alunce, hvězdy, vlaky a hlavně sebe sami; budou nás bolet zadky, budeme mít deprese, budeme umírat a v tom tam přijedem. A ten koncert nás všechny postaví úplně do jinýho světa. Zase se zpátky do sebe zamilujem. Všichni tři. Potom jenom vystřízlivíme na břehu jezera a stopem do Londýna. To všechno jen kvůli ní.

Protože všichni umělci si to zaslouží. To, co v nás dřímá. Je potřeba to probudit a dát jim to najevo.