How long is it gonna be before we show the sympathy?!

Zpívá zpěvačka Here a já vzpomínám. Trvá mi to většinou víc než dlouho. A stojí to pak vůbec za to?
Asi všichni ví, že nejsem ten, kterej prohazuje společenské věty a větičky s lidmi, které dobře nezná, jen aby rozšířil svou síť kontaktů. Připomněl mi to v neděli jeden sympatický kluk, kterého vlastně vůbec neznám, ale trošku mi hlodalo, jestli bych aspoň něco neměl říct. Zatvrzele jsem stál a dělal ten smaženej sýr. Ne, neřeknu.
Kruh těch, co nazývám Mými přáteli má asi o hodně menší poloměr než většiny ostatních. A jsou za to oni vůbec rádi? Asi ne, nebo si to ani neuvědomují. Možná proto, že po nich nic nechci a jen trpělivě čekám co budou chtít oni. A oni nic nechtějí, nikam jít, nic prožít a na mě útočí pravda o prázdném životě. Bojuji, jenže marně. Už to vypadalo nadějně, ale on mě zradil. Zavrtal jsem se do svého středu a myslel na to, že to asi nemá cenu. Má síť je křehká, titěrná a odsouzená k zániku. A samotáři to mají spočítané. Jako Pavel Liška v Návratu Idiota. Nebo příklad nad příklady, nejlepší z českých filmových charakterů všech dob. Jirka Macháček v Samotářích. Rozhodně ale nechci tvrdit, že sahám těmto lidem, byť jen po kotníky.
Nemá to východisko. Post ani realita. Proto prosím každou mouchu v mé síti o schovívavost a aktivitu, co potěší.
Jak zpívá Amanda Palmer z The Dresden Dolls v úžasné písni Mouse and the model - we're desperate. A to já nejsem.
Pointa či načrnutí budoucnosti? Asi jen ta hudba, film a Rudišův průvodce Berlínem. Kdy se tam dostanu? Až si najdu pevnou síť. To je pěknej závěr. Snad. A jestli ne, tak mi to odpusťte. Prosím. Mám to slovo rád. Přijde mi tak čistě české a vlídné.