Jelito - 8.část

Krásný pocit být venku z nemocnice! Necítit ten zatuchlý smrad a nedívat se na ty otrávené obličeje všech zúčastněných. Je devět hodin a v jednu mám jít s Alčou na oběd. Spousta času. Beru mobil a zhrozím se. Mám tam pár nepřijatých hovorů od mamky, přesněji 31! No tak jsem včera nepřišel na oběd, protože jsem ležel v nemocnici - to by snad mohla pochopit. Polívá mě strach z nepříčetnosti mé matky. Je mi 32, co dělám? Kdybych chtěl, tak jí můžu zabít a místo toho se jí bojím zavolat. Jdu si sednout do kavárny a jsem připraven jí zavolat. V telefonu se ozve otec, a tak mu vyprávím celou svou nešťastnou příhodu s nožem. Otec měl vždycky pochopení. Starostlivě se mě vyptává, jak se cítím a co umělej prst. To už ale slyším, že na něho řve matka ať jí dá ten telefon. Dávám si preventivně telefon dvacet centimetrů od ucha, ale ani to dnes nestačí. Všichni sedící v kavárně se nenápadně otáčí a zjišťují, kdo to po mě v tom telefonu křičí? Propadám se hanbou. Vůbec nevím, co po mě matka nepříčetně ječí, a tak končím hovor slovy: "Ahoj mami! Včera jsem na oběd nepřišel, protože jsem byl v nemocnici. Mám umělej prst. Musím jít, čau!". Otvírám po dvou dnech svůj Obřák. Hned v zrcadle mě zarazí můj příšerný zjev. Jestli jsem vypadal pořád takhle, tak nechápu, jak mohla Alča souhlasit s tím obědem. Lezu do sprchy a slyším, že mi přišla zprává. Jako voňavý Borek vylezu ze sprchy a čtu zprávu. Matka píše! Poprvé v životě mi matka píše SMS - Ve dvanáct máš u nás oběd! Jestli nepřijdeš a nevysvětlíš ten včerejšek, tak už nemusíš chodit nikdy, když ti nejsme dobří na to, aby si s náma jednou týdně poobědval! Co to do té matky vjelo? Je pravda, že mě nikdy moc neměla ráda, ale tohle? A já mám v jednu oběd s Alčou!