Jelito ( pracovní název pro pokus o nějaké souvislejší dílo ) - 1. část

"Sere a sere!" Někdo na mě mluví, ale já jsem moc unavenej, než abych se otočil. Podle smradu z úst by to mohl být Pavel.
"Nepamatuju, kdy naposled takhle pršelo..." Zjevně chce, abych mu odpověděl, ale to já po tom všem nemůžu. Nakonec se přece jenom překonávám.
"Hmm, taky nepamatuju," odvětím a jdu do sprchy.
Je pátek, čtyři hodiny a já mám po deseti-hodinovce. Nemůžu se dočkat až přijdu domů a začnu si užívat svůj víkend, který je poslední tři roky vždycky úplně stejnej. Odcházím z továrny a otvírám deštník. Má nová riflová košile je po cestě k tramvajové zastávce úplně mokrá a mé staré tesilky jsou na tom nejinak. U domu ještě stihnu vsadit ve Fortuně, koupit troje Petrušky, Právo a vídeňský párky. To je asi tak všechno, co potřebuju na přežití a prožití víkendu.
Vcházím konečně do domu a přivolávám si výtah, když mě vyruší paní Fousatá ( její pravé jméno je Fousková, ale vzhledem k jejímu obrovskému kníru jí neřeknu jinak, je to naše milá správcová): "Pane Lupka, pojďte prosím ke mě dovnitř, já potřebuju vaši pomoc, nutně!"
"Nešlo by to jindy, já mám hrozně naspěch?" zalžu jí.