Jelito - část 5

Strastiplná cesta. Nohu už po koleno necítím. Teď se bolest přesunula do hlavy a do toho mi pan doktor něco intenzivně vysvětluje. Konečně vystupujeme. S veškerým úsilím a podpíráním od Alči se dostávám za doprovodu doktora až do nemocnice. Pořád nemůžu pochopit, jaktože jsem nejel sanitkou... V nemocnici je nečekaně narváno a typickej smrádek. Sednu si a zoufale počítám, kolik lidí je přede mnou. Pohled mi sklouzne na mou nohu - přes obvaz značně prosakuje krev! Začíná se mi motat hlava. V tom přijde Alča, ať jdu za ní na sesternu. Neváhám a belhám se za ní. V místnosti jsou tři další mladé sestřičky. Všem sklouzne pohled na mou nohu. A všechny se zašklebí znechucením a přitom se mi snaží ukázat, že už viděli horší věci. Nechávám se těmito sličnými sestřičkami vyzvednout na lehátko a mým řidičem se stává Alča. Slyším jenom bouchání otvírajících a zavírajících se dveří a pod tíhou bolestí usínám. Probouzím se na lůžku s kytkou na břichu. Přemýšlím, kdo si na mě asi tak vzpomněl. Zjišťuju, že vlastně nemám žádný opravdový přátele, kteří by za mnou přišli, takže zbývá matka. Napadne mě podívat se, jak je na tom můj prst. Odrhnu deku a vidím, že to docela v pohodě zvládnul. Napadne mě na něho sáhnout. Je úplně studenej. Hrkne ve mě. Mačkám tlačítko pro sestřičky, jak o život. Přibíhá Alča, co prej se děje. Říkám jí ať mi okamžitě zavolá doktora co mi přidělával prst zpátky. Za chvíli přijde usmívající se doktor, kterej pro mě přijel s Alčou. "Vy jste mi dali jakejsi umělej prst??!!," řvu na něho. On se usměje ještě víc.