Nemluvím o žádných freudovských úchylkách, které s lehkostí letí z úst, zatímco ležíte na několikatisícovém gauči s výhledem na Labe a brýlatý chlápek se posazený za masivním stolem šťourá v nose. Aspoň tak jsem si to představoval, když jsem kolem těch prosklených věží tyčících se do nebe chodil na oběd. Markthalle vždycky žila nejvíc v čase oběda. Měla zvláštní moc přitahovat lidi nezávisle na jejich postavení a tloušťce peněženky. Důchodcovské páry sem chodili na krevetové saláty s rajčatovou omáčkou. Byly to ty ročníky, které celou Evropu naučili slovo Rentner znát s trochu jiným významem. Dětství strávili za války, často při ní ztratili velkou část rodiny, poté celý svůj život zasvětili práci a shromažďování statků a než se naděli, byla 90. léta a přišlo jim, jakoby jim život protekl mezi prsty, aniž by si ho stačili trochu užít. Konta měla tučná a tak se místo stárání o vnoučata vrhli do světa. A když už teď projeli Evropu skrz na skrz, chtějí si užívat i doma. Žádné dopolední babiččino vystávání u plotny, když to může za pár minut u woku obstarat sympatická Korejka. Krevety se jim lepí na bradu, omáčka kape na vyžehlenou halenku a nezřízeně to poté zapíjejí dvoudeckou Rieslingu. Srkám svou kávu a s úsměvem odmítám dnešní hlavní nabídku, kterou si tak užívají hilda s franzem vedle mě. Jaksi mě přešla chuť.
(franz a hilda představují anonymní stereotyp s malým písmenem i egem)
Mluvím o tom, že opět klečel na podlaze, objímal záchod a snažil se ze sebe dostat to, co ho sežíralo zevnitř. Věc byla ale krutě jasná. Žádné jídlo nešlo dovnitř - žádné nepůjde ven. A někam hlouběji než do somatických příčin se dnes rozhodně nehodlal pouštět. Vypláchl si pusu, na červenou žilku, co dodávala energii jeho čočce, kápl umělé slzy a niveou zvláčněl bolavé výhonky kníru, které se nebojácně draly kůží za svět(l)em. Pootevřenými dveřmi se podíval zpět do svého pokoje. Postel byla rozestlaná a tak smutně prázdná. Zabouchl dveře, nasoukal se do bot, které týraly oba jeho malíčky, ale hodili se mu ke kalhotám, a vyšel ven. Na zastávce ho čekala jeho oblíbená volba, vrchol dne. Stoupl si před ty dva automaty a přemýšlel. Dávalo mu to pocit, že má moc nad svým životem, že si vybírá a určuje náplň svých večerů. Možnosti měl jen dvě. Koukal na ty rezavé automaty a uvědomoval si, že už je asi jediný, kdo je poslední dobou používá. Z kabátu vytáhl dvě mince. Rukou se natahoval k cigaretovému stroji, jakoby chtěl klamat sám sebe, hrát se sebou hru, která se úspěšně hraje pouze, když ti dva hráči nesdílí jeden mozek, ale pak je neomylně vhodil do správného otvoru. Dnes by to mohlo vyjít, říkal si a stiskl tlačítko s nápisem extra soft.
Žádné komentáře:
Okomentovat