Poznámka namachrovaného bloggera vol. 3

V rámci postupného zveřejňování mé identity jste si mohli všimnout změny na místě fotky. Ne nejsem to já. Je to záhadný muž, který mi čím dál častěji vrtá hlavou. Ovšem taky on je často vysvětlením pro zdánlivě nevysvětlitelné. Občas ho vídám. Rozhodně ne tak často, jak bych chtěl.

Jeho osobnost má tolik nedostatků až je neskutečně bezchybná. Je to typ zbytečného člověka z romanticko-realistické prózy. Kdysi jsem chtěl, aby byl hlavní postavou v Jelitu, netroufl jsem si na to. Svět k němu rozhodně nebyl nejhodnější, ale on místo toho, aby si toho všiml, politoval se a snažil se to zvrátit, tak se začal podrývat sám. Pro někoho (dlouho i pro mě) nepochopitelné a hlavně neopodstatněné. Je to, ale v něm. Bojím se jenom, aby to nebylo i ve mně. (tohle není vůbec pěkný, co jsem teďka napsal!) Posledních pár let se ho snažím líp pochopit a dneska to přišlo. Všechno mi to docvaklo a zvlhly mi oči. Bylo to najednou tak jasné, jednoduché a krásné. Nebo si to jen namlouvám?

Je to pro mě jedna z největších osobností, kterou znám. I přes nenávistné zhlížení mého okolí vůči němu jsem vytrval a vyplatilo se. Mamka si toho taky všimla i když se jí to vůbec nelíbilo. A dneska jsem na sebe pyšnej. Jsem rád za to, že Štěpánka dostala stipendium a já můžu zůstat doma. Jsem rád za to, že jsem naštval Kubu. Jsem rád, že mám studenej vztah s mamkou. Jsem rád, že mám společnej pokoj s bráchou. Jsem rád, že jsem právě prožil asi nejlepší víkend ve svým životě. Jsem rád, že se mi moje články líbí. Jsem rád, že se snažím být vtipnej i když je to úplně trapný. Jsem rád, že neposlouchám rádio. Jsem rád, že často sním s otevřenýma očima a sluchátkama v uších. Jsem rád, že mi tužka poslala mou fotku a napsala s lehkým opovržením - "Hezkej skok!" - když si na to vzpomenu, rozjasní se mi oči a koutky se vždy roztáhnou.

Omlouvám se za poněkud neudržitelné sentimentální výlevy, ale hodně toho ve mně bobtná, a tak potřebuju, aby mi to někdo zkritizoval a já se vrátil do reality všedního života.