Je tu konec a já si oddechl. Nebylo to vůbec jednoduchý. Vracet se k něčemu rozdělanýmu a snažit se to dodělat i když víte, že to doděláte zase o trošku jinak. Chápu, že je pro vás těžké se v tom zorientovat, když e to příběh rozházený do 10 měsíců, různě přeházený a souvislosti chybí. Asi je mi vás trošku líto a taky se chci ospravedlnit, takže si přečtu popořadě spisy, pokusím se odstranit formální chyby a dám vám nějakou zkratku, aby jste to nemuseli číst všechno celý...
o nějakou tu minutku později:
Docela náročný to pročíst, ale aspoň jsem si to tak trošku shrnul. To Jelito. Usmívám se při vzpomínce na začátek i prostředek:
Převtěluji se do mladého pána jménem Borek Lupka, který má rád párky a Petry. Umřel mu děda při Sametové revoluci, který byl tak trochu jeho vzorem. Díky jeho smůle potkal své největší štěstí. Bohužel jen několikaokamžikové štěstí. Než do toho stačil pořádně skočit, už byl zase venku. I to se někdy stane. Borek propásl, i když se možná snažil, svou životní šanci a zbytek mládí prožívá systémem - práce, ve které nechce nic dokázat, aby se náhodou nedostal do nadprůměru, sobotních návštěv plzeňského fotbalového stadionu, kde zásadně nefandí moc nahlas, nedělních obědů s matkou - otec umírá během několika měsíců na rakovinu, sponzoringu plzeňské ZOO a brouzdáním po lehce erotických webových stránkách.
Alča chtěla zapomenout na svou poněkud nezáviděníhodnou minulost a tak se stala sestřičkou, což považovala za jakési velmi pozitivní poslání. V Borkovi viděla šanci, jak dotáhnout plán na spokojený život s vlastní rodinou do konce. Jenže poznala, během toho osudného podvečera, že to není to, co opravdu chce. A tak se vrátila k Ferovi. Dalších 11 měsíců toho hluboce lituje. Utíká od Fera s trestním oznámením na krku a odlétá jako humanitární pracovnice do Afriky.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat