Silvestrovské intermezzo - první část

Seděl sám v prázdném kupé. Popíjel tu kávu z kelímku a byl ranně naštvanej. Snažil se soustředit na ten tlustej, otevřenej paperback, který mu právě drtil kolena, ale nešlo to. Světlo se neustále střídalo s tmou, jak vlak vjížděl do tunelů mezi hlavákem a holešovicema. Vzpomněl si na tu dnešní noc.

Ležel sám v prázdném bytě. Spal. Aspoň zatím. Otočil se na druhý bok a displej mu tak ozařoval celou hlavu. Rozhazoval mu ten jeho cirkadiánní rytmus, kterej už tak stál za prd. Ještě pár vteřin záření, aby se mu dostatečně snížil melatonin a jde se vstávat. Procitl, opět zavřel pálící oči, a snažil se ujasnit si, po kolikáté je vzhůru. Pod okny projela další z těch rámusících tramvají. Sáhl po flašce bílýho na nočním stolku a přiložil si ji k ústům.

Byla prázdná. Sakra. Odemknul telefon. 2:49 a jedna nepřečtená zpráva z messengeru. Na to teď neměl. Znovu pustil ten díl seriálu a otočil se na druhý bok. Pod okny prosvištěla tramvaj a on se bál, že zaspí.

Zaklepal tím kelímkem. Byl prázdný. Normálně by asi oddělal víčko a dojel aspoň tu pěnu, co zbyla. Neseděl v tom kupé už ale sám. Smutně víčko zase zaklapl, kelímek vyhodil a vnitřně se přesvědčoval, že to bude všechno v poho. Nejede přece do školy, i když tam tímhle vlakem jezdíval. Jede si užít silvestr do Hamburgu. Kufr co mu leží nad hlavou přece není ta obří, neforemná záležitost, která mu při každým přestupu připomíná, že by ji fakt nad tím útesem neudržel. Má tam ten malej, ležérní, co z každýho chlapce s kabátem a párdenním strništěm dělá důležitýho businessmana. A je už jedno, jestli v kufru veze několik druhů tvrdýho v úhledných, malých PET lahvích, jídlo od babičky na dalších 14 dní v tom univerzitním městě, nebo Sokrata, Murakamiho a Houellebecqa, pro případ, že by naproti tobě seděla, četla a ty si potřeboval napravit dojem, když se ti nepovedlo zvednout ten kufr nahoru svépomocí.

Zahnal ty otravný myšlenky, znovu otevřel ten Official Guide a do prázdného bloku napsal: Quantitative Section. Musel ten test v pátek dát. A času moc neměl. Dneska bylo pondělí a věděl, že se ke Guidovi nedostane dřív než ve čtvrtek. I když to byla jenom jeho chyba. Věděl to, jinak to ale asi neuměl. Asi mu to vyhovovalo, nesmyslný seriálový maratony, když měl čas, ty stresy na poslední chvíli, rozhozenej cirkadiánní rytmus, all-nightery před zkouškama a pak předsevzetí, že to příště bude jinak. Na předsevzetí měl ale ještě čas. Přesně 13 hodin a 20 minut.