Narazili jsme do trávy. Přesněji do jejího pachu, kterej se vkradl ze sklepního příbytku spolubydlícího do celé chodby, a obepínal nás podobně jako to sexuální napětí, který nejspíš pramenilo jen z mé hlavy. Při té myšlence jsem si upravil bundu a ujistil se, že jiné části mého tělo v tom nehrají roli, a vešel do pokoje.
Po lžíci do dvou hrnků a zapnout konvici. Rozzářilo se její modré LED osvětlení, jí jsem posadil na tmavě modrý gauč, zapnul hudbu a už utíkal zpět zalívat tu hnědou instantní pohodu.
Cream, hold the sugar. Sweet. My kindofagirl.
Konverzace se rozvíjela pomalu, opatrně. Bála se mého intimního prostředí, těch pár intenzivních metrů čtverečních, stejně jako se její rty bály horkého instantního potěšení.
Po těch pár opatrných srcích, těch nutných průlomech konverzace, který tě vždycky popálí, ať už narazíš na cokoli, přišel ten příjemně teplý střed hrnku, který prolévá tělo nadějí, smíchem, a ty si jen přeješ, aby nikdy neskončil. Jasně u latté o 20 uncích ze Starbucks trvá o trochu dýl, než u téhle Douwe Egberts nouzovky. Vždycky tě ale ten trpkej konec zaskočí. Ten ledovej poslední srk, u kterýho do sebe vpravíš nerozpuštěná instantní zrnka, i tu zmínku o příteli, kterej je tak debilní, ale ona mu stejně odpustí.
Will you come back
if I turn and run
will you come find me
if I crash and burn?
Žádné komentáře:
Okomentovat