Hanušovická nádražka

Karin měla právě svou nedělní směnu. Vzpomněla si, jak tu začínala. Taky v neděli. V červnu, po maturitě. Vydělat si peníze na léto. A pak odjet do Východního Berlína. A pak se uvidí. Bylo jí devatenáct, vše před sebou a velké plány. Karin vyšla ven, opřela se o zábradí na peroně, přimhouřila oči a koukala do dopoledního slunce vycházejícího zpoza zalesněného kopce. Zapálila si cigaretu, zhluboka zainhalovala a marně přemýšlela, co se zvrtlo, že to už je asi dvacet let, co točí ryzí pivo z hor místním uvězněným duším.

Před dvaceti lety tu na peroně, opřená o toto zábradlí vysvětlovala Frantovi, jak odjede. Jak je to ta neutichající potřeba, co čiší ze středu těla, úplně ze srdce víš? Já tu nemůžu zůstat hnít, já chci odletět a být volná a oceňovaná. Nechci chystat špinavýmu chlapovi s pupkem večer co večer na stůl talíř s příborem a lahváče.
Franta přikyvoval. Pochopil, že Karin svým dětským zjevem, začínajícím pupkem po tátovi a slibnou budoucností uplatnění v místním pivovaru neoslní. V sobě už měl tři desítky natočené začínající Karin a tak tím nejambicióznějším plánem mohlo být pouze opít i ji a doufat, že atmosféra letního večera, romantického prostředí nádraží a tmy za nádražkou mu dopomůže k chvíli toho tělesného štěstí.

Ahoj, seš ňáká smutná?
Karin se lekla, odhodila cigaretu mezi koleje a spadla ze snového historického východoberlínského mraku zpátky na zem.
Ahoj Franto. V pohodě. Co doma?
Doma hovno. Víš, že tě celou dobu miluju sakra. Tebe. Kdyby si tenkrát nebyla blbá tak bysme....
Jako kdybych se nechala znásilnit ty prase? Za nádražkou opilým panicem. Fuj. Vypadni.

Rozohnila se. Ani si nevšimla, že přijel ten kluk na kole. Mohlo mu být asi tolik, co jí, když snila o Berlíně. Roztočila mu pivo a ještě vůbec nevěděla, že ho upřímně děsí myšlenka, jak bude sedět na vypolstrované sedačce vlaku DB a uhánět směrem západní Německo, z okna pozorovat poslední české prosáklé louky, uniformovaná pole. Vše, po čem ona tolik toužila. Bude zamačkávat slzu a poslouchat něco jako toto.