Krize v Polné (příběh podle skutečné události)

Jak začít? Ondra mi poslal její fotku. Ňák se mi to nezdá. Je nějak moc pěkná. Chodil jsem s ní v sedmé třídě. Já nosil rovnátka, geloval si vlasy, poslouchal walkmana (ne wé osmistovku!) a jeli jsme na lyžák. Pak jsme se vrátili a když jsem přišel do školy kluci mi řekli, že s ní chodím. Moc jsem nechápal jak jsem k tomu přišel, ale říkal jsem si, že to můžu zkusit a že to nebude dlouhý. Měl jsem pravdu. Ale jak se dívám na tu její fotku, tak si to v hlavě přehrávám a píšu jí zprávu. Pak další. Pak mi něco napíše a já si uvědomím jak jsem trapnej. Je osm. Jdu spát. V deset se probudím, protože ti blbci na pokoji dělají takovej bordel, že bych je zabil.
Jdu za Honzou a jdem dělat bordel. Vzali jsme desetikorunu a přilepili ji sekunďákem na zem před pokoj holek. To je hrozný, jak fšichni jdou po těch penězích. Hned se zohnou. Vrcholem je Lucka, která když to pochopí, přijde s nožem a odloupne ji...=o)
Seru na holky. Jejich typ nejsem. Já nejsem ten kdo za něma bude lozit na pokoj a hrát žolíka s cílem nabalit nějakou. Já si sednu s Vessou a Pavlem před jejich dveře a bavíme se stokrát líp než kdyby sme byli tam.
Ňák mi to hraní nejde. Nejsem psychicky v pohodě. Prohrávám co můžu. Začínám nesnášet Pavla a cítím, že on to tuší. Přichází zlom. skoro jsem porazil Pavla a on podvádí jenom, aby vyhrál. To je moje morální výtězství vítězství jak prase. Kupuju si noviny a směju se nad Paroubkovýma kecama. Pavel do mě mele nějaký jeho levičácký názory, co slyšel od rodíčů. V duchu se jenom směju.
Natáčíme sqelý videa. Začínám si to užívat, když v tom přijde trenér a ptá se mě, jestli budu příští rok pokračovat. Cítím, že mi vůbec nevěří a chce, abych skončil. Zmetek!
Říkám si, že se od 1. září změním. Doufám, že to vyjde. Nic jinýho mi taky nezbývá. Přijde ke mě David a ptá se mě jestli nechci jet v pátek do Jihlavy na fotbal, že by pár kluků tam vzal autem.
Jedeme 120 přes vesnice, abysme to stihli. Pavel sedí vzadu uprostřed a je hodně nervózní z té rychlosti. Já jsem naštěstí zvyklej od taťky. Jdeme na stadion sektor A4 - vlajkonoši domácí. Cože??? Vždyť hraje moje rodná HFK Olomouc a já půjdu fandit proti nim??? Jinak to prej nejde říkal pořadatel. Sedneme a už slyšíme:"Haná, Haná, prdel zakopaná!!!". Ajajaj. Sedíme devadesát minut zticha, abysme nedostali do tlamy. Jihlava naštěstí vyhrála, takže jsou vlajkonoši spokojení. Takhle jsem si to teda nepředstavoval...

Pokud vám tento text připadl nudný, dlouhý, beze smyslu či jinak trapný asi jste ho pochopili. Gratuluji!