Jak na Nový rok, tak... (1. část)

Mrknul jsem dvakrát neslyšně do tmy. Nebyla úplná. Pootevřel jsem ústa a vypustil z nich doušek zašlého vzduchu. Odsunu opatrně její ruku z mého břicha a s lehkostí antilopě vlastní se vysoukám z postele ven. Do mechaniky vložím třetí DVD z poslední serie Friends. Je na něm jen jeden díl. Ten poslední. Ztlumím trošku hlasitost, ale nebojím se - spí tvrdě. Mlčky se vsoukám zase zpět a snažím se rekonstruovat předchozí, tak pohodlnou polohu. Zavírám oči, poslouchám dialogy a promítám si všechen ten čas. Nejen z uplynulého roku. Taky z velké většiny toho předchozího.
Jednotlivé situace probleskují a já je nestačím důkladně prožívat. Nejsou to sny. Vidím sám sebe, jak čekám do noci, až všichni v domě usnou. Může to být tak září 2007. Je jedna hodina ráno, všední den a já pokradmu vycházím z domu a modlím se, abych neprobudil feny. Z chůze po špičkách mám otlačené palce u nohou. Konečně se dostávám ke kůlně, opatrně odemykám zámek, beru kolo a upaluji pryč. Přední světlo nemám, vidím sotva na metr před sebe a jsem ve zvláštním tranzu. Ta cesta k ní je dlouhá sedm kilometrů. Když se jede přes park. Nikdy jsem u ní nebyl později než za 15 minut. Zpátky jsem se však při ranním rozbřesku nemohl dostat pod půl hodiny. Nikdo nic nepoznal. Snad.