Partyzánské sele 11

Utíká to rychle. Den se sešel s týdnem a od loňského podařeného prasete to v sobotu byl zase rok. Nutí vás to hodnotit. Ono období mezi prasaty. Leč díky nuceným výkopovým nevolnickým pracem, které doprovázejí každé období, kdy roztál sníh a je třeba tedy na hospodářově dvoře zapracovat, aby jsme přežili zimu, toto prase nebylo prasetem obvyklým.
Bylo to rychlý. Jako když přetočíte úvodní seznamovací část filmu k jeho hvězdné dvacetiminutovce někde před koncem. Jako když začne píseň hrát až od minuty 40. Říkáte si, že vám ten začátek chybí. Nechcete přejít rovnou k hlavnímu argumentu vaší eseje. Nechcete jí hned strhávat kalhotky.
Přišel jsem pozdě, byl jsem předem mrtvej a všichni už byli opilí. Šlo to rychle, pár piv, rozhovory, které můžou být vedeny pouze na praseti, disko souprava puštěna, DJ Tráva nakoupil stroj na dým přes net, jo smrdí to pochybně, ale prý úplně nezávadné. Ještě jedno a už hraje Billie Jean. A pak Metallica. A pak Kralovna bielych tenisek. Ty skoky jsou hnusné, tak radši jen chutnám chuť chipsů pár měsíců neochutnanou. Nějak to nejde. Možná ten speaking nebyl tak povedenej. Možná jsem v pátek neměl přivýst kluky k nám. Možná jsme neměli Standu posílat pro ten rum. Ale k čemu by to všechno bylo?
Ono to teď vypadá jinak, než v pátek po nevolnictví. Vzal jsem Volvo a šel zavézt strejdu domů. Měl jsem rodinných bodů, že bych je mohl rozhazovat. Na náměstí Republiky bylo jen jedno místo na parkování. Smrákalo se a před kašnou se chouleli čtvrťáci se svými Holanďany. Jel jsem pryč. Radost, jen tu jsem chtěl dneska udělat. Standa byl prozměnu nevrlej. Honza byl pro změnu vrlej a to velmi. Bylo to jako kapitoly filmu na DVD - výjezd z křižovatky, pedál na podlaze, 1 sklinka, zapálení v krbu, 2 sklinka, sedíme jako dva mušketýři a Standa pod retro kabátcem, tohle mi chybělo a připravoval jsem se o to sám, prej nemám čas, Nela štěká a štěká. Pořád štěká...