Skomírající post pro ty, co tu ještě jsou

Jsou věci, co se většinou stanou jen jednou. Když to pak přijde popáté, řeknu si, že to ta věc asi není.
Slibuju a neplním. Sobě a ostatním.
Přede mnou pořád stojí Emspoma-masážní emulze, to byly časy, kdy jsem nemohl do schodů ani z nich.
Vedle smutně kouká pochybné mléko po opalování a já myslím na to, jak jsem poprvé a naposled letos okusil silně chlorované vody našeho bazénu.
Pak je tu odchlípnutý papírek z dluhy a můj internet banking hovoří o trojmístné částce, co mi zbyla na účtu, asi na dva měsíční účty od T-Mobile a pak konec. Jako když vypnete špatně zvolenou píseň v iPodu.
6 vybitých baterek AAA, co křičí jedno táhlé ááá v beznaději nadcházejících dnů.
Spousta poházených CDček, co přicházeli do mé oblibové části mozku a pak z ní zas rovnoměrně odcházely jako sinusoida střídavého proudu. The Dresden Dolls, Joy Division (sakra to musím vrátit), Freak Power. Jen o patro víš, jako by nadřazeně, leží booklet s dráty a zeleným pruhem Kluci kde ste? Začínám se ptát sám sebe, čím dál častěji.
Pod zaprášenou lampou je tu ještě přívěšek na klíče - telefonní číslo v případě ztráty platební karty, ten agresivní sarkasmus mi ještě zní v uších.
Lipobáze, oboustranná lepící páska a Tomova MP3ka - můj první hodně drahej dárek někomu, kdo si toho pak vůbec nevážil.
Zažloutlé fotky z dětství, je mi rok a není mi při focení fajn.
A pak ta svíčka. Svíčka, co nevím komu patří a bojím se jí zapálit.
Stohy papírů do školy po kterých brouzdám bezdrátovou myší, co mi už pár týdnů hlási, že stav jejích baterií is very critical!
Paragon od bot, které nepotřebuju.
Filmy, spousta filmů, co stojí za zhlédnutí.
A můj Parker. Nejhezčí a nejmilejší předmět, co jsem kdy dostal.
Čtu znovu Rudiše a má to smysl a prožívám On the road a The Bombers ještě jednou, jakoby to bylo včera. Zbylo jen věnování na první stránce knihy a snad jedna fotka. Třeba se potkáme na Alexanderplatz. nebo někde jinde. Třeba s někým jiným.
La petite mort.