Diagnóza : Nevrlý diskžokej

Večírek začíná v šest. Trapní přijdou v sedm, aby se neúčastnili nudného začátku a sobecky touží stát se zlatým hřebem té noční malby. Rozjíždí se to pomalu, ztěžka. Jako staré vlaky U-Bahn linie 1. Nepolepené, plné ctnosti a respektu jako dvacetiletá panna co pije jen kofolu a kouří dlouhou, tenkou cigaretu ze špičky. Ano, vymřely před třiceti lety. Sebelepší strojvedoucí na tom nic nezmůže. Objevuje se bavič, taková první vlaštovka večera, většinou pěkně upravený, zbrusu nové tričko Lacoste, džíny Diesel, boty z limitované retro verze od Pumy, srší vtipy, lehce povrchními ale na většinu publika to stačí. Se svým druhým pivem se vytrácí do dětinského pobrukování o své první holce (ano, vymyslel si ji), třetí pivo mu přibývá jeho emo slzami a žadoní o jakoukoli píseň od Divokýho Billa. Jeho publikum se ale nápadně ztenšuje. Ano je tu Betasamec, stojí opodál se svou první lahvovou Plzní (říká, že Holbu a podobné moravské sračky nepije) a kolem něho hlouček přiopitých, ještě stále vcelku upravených samic, které ani nedutají a naslouchají jeho vyprávění o krásách Irského pobřeží a momentech, kdy se zastaví čas a pozorujete milostný tanec dvou postižených racků. Samicím ukapávají slzy a Beťák si jde pro něco ostřejšího, aby mu ten dnešní večer vyšel. Této situaci nahrává naprosto nemožná hudba. Střídá se totiž neznámá nová deska Illustratosphery a monotonní Jamiroquai, jimiž je toto publikum zjevně neosloveno. Zdá se, že večírek splní svůj účel, Lacosťák si zajde zaplakat na rameno nejbližší slečny s oholeným ohanbím, Betasamec se pod vlivem třetí Plzně vtírá do všeho co má dva kopce pod neposkvrněným tričkem a organizátor smutně sedí a fouká do pěny, blíží se půlnoc a přeje si, aby už byl ve sprše, udělal si to a šel spokojeně spát.
Vtom se na scéně objevuje náš nevrlý hrdina, který přišel z... no to vlastně není podstatné. Roztáčí si dva Šeráky, rozepíná bundu a monituruje okolí, ještě jedno prozvonění své milé a už připojuje svůj nabušený 16 Gigabajtový Jáphone do sítě. První Šerák na ex a kompilace pracně nachystaná v hlavě může začít. Sympatická hnědovláska s nevýraznými oči a hezkým pozadím - cíl číslo jedna. Poslední Radiohead, co láskyplně prohloubí životní pseudokrizi a pak ji jako mávnutím potterovským proutkem vyléčí do pravého rauše.
Víš, jsou tu na konci srpna. Poprvé a možná naposled. Jen nemám peníze a společnost. Co ty na to?
N/A
Chce to něco rychlého, známého, cizího, něco méně signifikantního, hlas lidu!
Něco pálivého, při čem se budou houpat nohy a pobrukovat neznámý text, něco starého, kluci budou předvádět neumělé kytaristické riffy a slečny se budou kroutit v bocích...
Chytne se nebo ne?
Pak už to jde rychle objetí při My Friends, polibek při It's always you, solo vystoupení bez talentu při Wish you were here, facka při Videotape, Ty Hajzle! při Before Departure a odchod posledního hosta při One.
Pak přijde ona a šeptne mu do ucha - proč si takovej?
Protože svět je emo, prskne ji do obličeje.
Kdyby ty ses trochu snažil, víš čeho bys mohl dosáhnout? Ostatní by ti mohli závidět. Jenže ty jsi jen na ostatní hnusnej a sám se sebou moc spokojenej.
Jdi do prdele. Copak jsme někdy dělali něco jinýho než opovrhovali autoritama, pili to naše pivo a srali na práci? Copak někdo chtěl něco víc než fotbal, pivo, sex v tomhle pořadí?
Pouští Primitive.
Každej chce Audinu, holku a spustu peněz. Proč nikdo nehcce Tamiflu? Nebo aspoň píchnout proti normální chřipce?
Nedělej si ze mě srandu blbče. Život je vážnej a ty znáš jen sarkasmus.
9.5 Nebo kolik bodů by sis zasloužila slečno rozhodčí?
Jdi se vyspat. Se mnou to bohužel nebude, připravil ses o to sám.
Woody Allen: Onanie je milování s tím...
Už tu není. Odešla.