Vyhlašujeme nelístostný boj Černým jezdcům

Své bytí stavěl na negaci. Lidí, staveb, jídel a tuků. Myslel si, že úspěšně. Ostatní byli opačného názoru. Vyvážený jídelníček, vyvážený nápojníček a vyvážený masturbníček. Tak nějak nenuceně ale přesně! Přebýval ve své dokonalé bublině, která byla naneštěstí odsouzena k přežívání v této nehostiné parodii na svět. Uvnitř vše sedělo, překypovalo kvalitou a charakterem a tvořilo harmonickou melodii. Aspoň v to doufal.

Četl prestižní zahraniční politicko-ekonomický týdeník; poslouchal nezávislé hudební interprety jen do té doby, než je objevilo jeho okolí; střídal břitkou kritiku náctiletých slečen, které tvrdili, že jsou závislé na kouření, s trapným (ne)šlukováním v opilých stavech a nebyl si jist svou orientací - prostorovou, politickou i sexuální.

Usiloval o obdiv, sklízel však úrodu despektu. Po nocích spřádal plány, za dne byl apatický. Toužil cestovat, kapsy měl ale prázdné.

Telefon.
Prosím?
Hálo, kdo tam je?
Vy jste zavolal, tak se laskavě představte.
Tady Mirek z Kiss radia Morava a bohužel jste se nepředstavil větou MÁM HLAD! takže od nás nedostáváte pizzu zdarma, je nám líto.
Cože? Bože!
Položil to. Asi má hlad. A najednou i chuť na tu blbou pizzu. Chtěl zavolat Mirkovi nazpět a omluvit se mu, samozřejmě až poté, co by zvolal MÁM HLAD! Před očima se mu odehrávala scéna prvního příběhu Rychlých šípů - Černí jezdci řádí. Tam byl však úplně jiný Mirek.

Úspěšně dopil láhev bílého. Donekonečna hrála ta písnička z Magnolie a na monitoru se opakovala prezentace z několika málo fotek, které mu zůstaly.