Páteční chvilka poezie - Marná cesta pravdy

Za tmy a za strachu v obilí tmavém,
dívenka tam s mužem v objetí dravém.
Trhali co měli při sobě, na sobě,
zbyl po nich syn, co plakával na hrobě.

Přec je to dávno, na ně už nemyslím,
jsem tu a živ, tak co že ji nehyzdím.
Krásu jsem pobral, boty mám rychlé,
práci ve mlýně a dívku z Michle.

Jednoho večera, kdy mě to chytlo,
skočil jsem po Anči, hospodské pometlo.
nešlo to jinak, peklo se mě zmocnilo,
žena se synem doma a venku jen lilo.

Přiznal se, hlupák jeden, trestu neušel,
město ho vyhnalo, za hradby, kam až jen došel.
Octl se v lesíku
při zpěvu slavíků.

V kůře hloubí se skvrna,
neutíchajíc sténá a sténá.
Plyn, co do plic se hrna
a ubíjí vše až do rána.

Bezmocně na to koukám ztvrdle,
obracím očima, dělá se mi mdle.
Lusknout a utíkat daleko pryč
nikoho nepotkat, nesrazit kříž.

Příliš jsem však vyčerpán,
tím dlouhým útěkem,
šli po mně paní, pán
a služka i s Rekem

Lehnout a polykat semena hořkosti,
zaryjte se mi až do morku kosti.
Kousejte bestie, jen ať jste syti,
stejně skončíte v pekelné síti!

Ohryzán od špíny umírá sám,
bez nářku dítěte, bez krásy dam.
Žil pořád v přetvářce sirotek jeden,
život je pohádka přes noc i přes den!