Antiemo mikropříběh

Robert toužil být jiný, než je Robert stávající. Už to jméno. Teplé bylo. Robert měl rád zimu. Zasněžené kopce, které pozoroval z vlaku, v něm vyvolávaly radost. Ležet uprostřed sjezdovky nahý a pozorovat lyžařky, jak ho přeskakují. On se jen dívá. Se zavřenýma očima. A otevřenou pusou. Už to slyšel hodněkrát - "zavři pekárnu ňoumo!" - na prvním stupni, "teplouš a ještě tohle!" - druhý stupeň, "Pane Vacku, mohl byste prosím zavřít ústa, když mi nejste schopen odpovědět?" - na gymnáziu. Po třídenním intenzivním kurzu někdy v zimě už nemá problém. Teď je jaro a Magda má sukni. Sametově hnědou. Nádhernou. Miluje, když ji má na sobě, ale ona o tom neví. Neví o něm nic.
Magda si ho pořádně všimla, až když jí v šatně přivoněl k vlasům a pohladil po té hebké sukni. Lekla se a odběhla pryč. Dlouho o tom pak přemýšlela. Robert se jí zdál zvláštní, ale hlavně kouzelnej. Šla na autobus a bolel jí kotník. Levej. Poslouchala písničku Dead Souls a chtělo se jí spát. Natřela si rty Labellem a za ucho si šplíchla Armaniho.
Robert utíkal s jasnou vizí v hlavě. Sluchátko mu vypadávalo, ale i tak byla Shores of California úžasná. Otřel si čelo kapesníčkem a podíval se na hodinky. Bylo dvacetdva vteřin. Jeho šťastné číslo. Natřel si ruce olivovým krémem, až byly pěkně vláčné. Toma Taylora na krk a přidal do běhu.
Magda si četla jízdní řád a Robert jí neviděl. Uklouznul a Magdě padala sukně, tudíž se oba otočili a lekli se. Robert se zvedl, rychle k ní přišel, pohladil Magdu po tváři a prsty zavískal do vlasů. Přitiskl se k ní a políbil. Dlouze. Magda otevřela oči a s ledovým klidem mu vlepila facku. Pořádnou. Robert zavrávoval a šel domů. Byl spokojen.