Jaro hobluj

"Nedotýkali se. Leželi vedle sebe na posteli a dívali se do stropu. Za okny byla Praha, tma a ticho. Petr si zapálil poslední noční cigaretu." Z jeho čtení by se Renče radostí roztočily bambule. Odhodil patku tak, jak to umí jenom on a PJ Harvey. Měl příjemně medový hlas. A vůbec byl jakoby celej z medu - stylová mikina a nádherný boty, tajemný oči a sklenka v ruce, přirozený úsměv a úsměvná přirozenost. Bylo mi horko. Napila jsem se z lahváče a sundala svetr, vedle mě seděl Ruda a škrábal se na břichu. Byl fajn. Ten svetr. Promnula jsem si naúšnici a koukla na něj. Nos z profilu hodně vztyčený, brada propadlá, vlasy nic moc, ale ty rty docela ušly. No možná byly i krásný. Víc než příjemně mi zavibroval mobil v kalhotech. Peťa mi píše. Koukám na displej a radši párkrát zamrkám. 21:35 Vero, ja te asi miluju! Poprvé.

"Já si asi vezmu tu Milku. Hruškovou, máte?" Neměla a tvářila se u toho více než kysele. Usmál jsem se na ni a řekl, že jí to sluší. Šla za paní vedoucí a přinesla žraloka. Obrovského. Lekl jsem se a chtěl vyběhnout ven. Křičeli na mě, nemám to rád, tak jsem se vrátil. Žralok živej nebyl. Ani mrtvej. Asi metr a půl dlouhá paryba byla plná ledových čokolád. Jo to je asi lepší než ta hrušková Milka. Možná bude mít Věra radost. Pokud vůbec přijede.

Spal jsem a hlavou se bouchal do skla. Bočního. "Járo ty vole. Vzbuď se. Nebo to dneska neodehrajem. Si vyboucháš všechny vtipný myšlenky z hlavy a my bez tebe budem jen pochybná mlhová skupina. Das Nebelgroup." Otevřel jsem oči a ten příběh mi před nima pokračoval dál. Helsinky, Madrid, Mnichov, Jakub a Linda. Stránky nového románu se plní stejně jako se plní mé srdce. "Járo kurva!" Probral jsem se a román byl pryč. Doprdele, vždyť jsem to už měl. Jakoby mi přestřihly ty sluchátka. Najednou bez zvuku. Mute.

"A tak, Jack Juck, zas sednul za svůj trak. A tak, Jack Juck, řídil náklaďááák!" Zpívám si a prsty poklepávám na volantu. Tenhle náš, no vlastně jsem ho kupoval za svoje prachy, autokar miluju. Cítíte v něm sebemenší nerovnost, každej kopec i přejetou srnku. A co teprve v lesích? Autokar naříká, přemlouvá, ale já se nedám. Jsem pán v sedle, teda spíš sedadle. Dneska večer to bude špatný. Poznám to podle aut, co jedou přede mnou. Když před váma jede debil víc jak půl hodiny, mívám večer většinou chraplavej refrén. Když tam však jede dvě alba a víc, to pak večer čekám zakopnutí o kabely nebo vypískanej koncert. Popáté měním CD a on jede pořád před náma. Doprdele. Podívám se na Járu a on zase spí s tím jeho vyplazeným jazykem. Poslední týden je nějakej vlezlej. Pořád: "Švejďo promiň" a "Švejďo nechceš můj šnitzl?". Něco posral. Ještě ale nevím co. Zvolám na něho:"Járo ty vole vzbuď se kurva."