Vyslovená tajemství

Neslyším tě. Ty neslyšíš mě. Oba mluvíme, sypeme na sebe zveličené informace a očekáváme obdivující reakci. Nepřichází. Proto příště přijdeme s něčím ještě více nafouknutým. Vymýšlíme si. Drobné, ale podstatné detaily.

Oblékáme se do roztodivných, přepychových kabátů a čepic. Přitom netoužíme po ničem tolik jako být nazí.

Ticho protínáme těžko odůvodnitelnými poznámkami pod čarou. Jenže čáru už ani nevidíme.

Krejčovským metrem měříme své bicepsy, prsa a míru přitažlivosti na fotce před zrcadlem se slunečními brýlemi ve tmě.

Nemluvíme o pozitivních pocitech, protože se za ně stydíme. Sypeme ze sebe však polosmyšlené negativní výpovědi čekajíc na slova útěchy.

Sníme a přitom doufáme, že se sny nikdy nevyplní. Chceme slyšet věty, co sami neříkáme.

Vidíme svět jen s nulami na konci, čím více tím lépe. Bojíme se svého já, které by mohlo pošpinit náš pracně vytvořený odraz od čisté hladiny.

Je ztrátou času za cokoliv bojovat a nějak se vyhranit. Stáváme se šedivými navzdory spektru barev nanesených na naše vlasy, trička a kůži.

Pijeme jemně perlivou vodu a jíme středně propečený steak.
Ústy popotahujeme z kubánských doutníků, hrdlo trápíme irskou whiskey, do uší vkládáme čínská sluchátka a při hodnocení kvality se spokojíme s umělým údajem o ceně.

Netrápí nás vyšší principy, morální aspekty ani utrpení za našimi zdmi. Jsme nad věcí. Nad sebou samými. Jsme vodiči loutek, každý té své, a snažíme se zahrát ten náš dramatický kus, jak nejlépe umíme. Nebo spíš jak nejpopulárněji umíme. Lístky jsou levné, přesto není hlediště plné. Možná proto, že nám více záleží na čistých záchodcích a pohodlných sedačkách, než hlubokému obsahu představení. Ale tak to diváci chtějí. A naše pí-ár je spolehlivě úspěšné.

Duševní nedostatky překrýváme produktem značke Wrigley. Ale, co když tu žádné nedostatky nejsou? Co když žádná norma, od které by se odlišnosti mohly odvíjet, neexistuje? Co bysme potom dělali se všemi vymoženostmi světa?

Polykáme pouze sousta, která se nemusí kousat. Jako když krmí husy. Nejsou nutričně bohatá, ale lehce stravitelná.

Spěcháme. V časové tísni vstáváme, v časové tísni uléháme. Nemáme čas na naše psy a feny, na naše matky a otce. Dochází nám káva v kávovaru. Pijeme hořký hnus, co zůstal ve filtru a sypeme na něj cukr, aby nebyl vidět.

Okolí snímáme nekvalitní kamerou a pouhé obrysy nám stačí. K tomu, abychom si udělali představy. Detaily stranou. Analýzy tamtéž.