Generální pardon

Někteří civí, jiní jsou živí.
Já dost civěl. V noci do ohně. Ale to asi každej. Aspoň každej kdo seděl poblíž. Franta střídal pohledy do žhnoucí masy s hltavými loky z plechového reklamního hrnku nesoucího název ostravských sléváren. Markéta držela obezřetně housle, pít neměla co a hleděla spíše na odlétávající jiskry, než by jí zajímal oheň samotný. S Frantou se nebavila. Ostatně jako každý zhruba druhý večer, kdy se do krve pohádali. Vyhovovalo jim to. Teda to je spíš, co tvrdí oni. Vezme vám to totiž moc síly. To hádání a usmiřování. A pak už nezbude než jen sedět, mlčet a čerpat tu chybějící sílu. Z ohně.
Ani jsem neměl proč čerpat nějakou sílu. Spíš jsem ji chtěl ohni vrátit. Cisterna co přijíždí na čerpací stanici.
Začalo to nejspíš hned na začátku. Neoblomná hrdost nedovolí couvnout. Snížit se k potupě kompromisu. Franta je na peníze. Markéta na city. On leda tak na NYCity.
Jsou si těmi chybějícími částmi sebe. Ona je chytrá a on zase pohledný.
Teoreticky by to mělo sedět. Diverzifikace lidstva, která se spojí v jedno. Zasunutí Adamova žebra zpátky tam, kam patří.
Občas se mu zdálo, že jsou pouze objektem nějaké vyšší moci, která zkouší, jak jsou ohební. Ji to raději neříkal, asi by se mu vysmála.
Občas měla sto chutí mu říct, že by se měl trošku zajímat o svět mimo jeho pokoj a koupelnu.

Vzal jsem si kytaru a něžně projel struny. Kývl jsem na Markétu, ona přikývla ale periferně pořád sledovala odlétávající jiskry.
So. So you think you can tell. Heaven from hell. Blue skies from pain. Can you tell a green field from a cold steel rail? Broukal jsem potichu a oči jsem nespouštěl z ohniště. Doufal jsem, že se ostatní přidají. Marně. Přestal jsem někde za půlkou, dolil si víno a vrávoravě odešel k potoku.
Měl to být rozlučkový výlet. Už dle názvu to nemohlo dopadnout dobře. Všechny plány, nápady a naděje prchají někam vzhůru. Skáču, ale chytit je není možné.

Uvědomění ale nepomůže v ničem. Jen racionálně usadí dříve pouze katastrofické scénáře do šedivé reality. Ti, co stáli za to umírají a ti ostatní to mají před sebou. Koukají okolo a hledají někoho, kdo by jim odlehčil batoh plný očekávání, odpovědnosti a prázdných deníků.

Stopy tak pečlivě vyšlápnuté po mně zarůstají jitrocelem a kopřivami.

Ještě jednu písničku stihnout a otočit kormidlem na tu správnou stranu.

Prázdné lavičky, plápolající oheň, zřetelné hádající se hlasy z chatky. Chci udělat něco velkýho, jenže není co. Chci tolik věcí vrátit a udělat znovu. Líp. Tohle není pro mě. Lepší už to nebude.