Ty to vykládáš,
jak kdybys psal nějakou knížku, chichi.
Kopnul jsem do
sebe rulandu a zestručnil to.
No a pak to šlo
rychle. Jak v americkým filmu o italských mafiánech v poválečným New Yorku.
(Jsem mimochodem na ten poválečnej vývoj sociálně vyloučených lokalit docela
expert, ale to jí říkat nemusím.) V práci jsem podal výpověď, školu ukončil,
oficiálně teda jenom přerušil z rodinných důvodů, a domů napsal dopis, že teď chvilku nebudu online, ale že žádný strachy. Po zbytek měsíce jsem se do svýho
pokoje ani nevrátil. Žil jsem v Miami. Ráno přebíral čerstvý zboží, uklízel
lokál, postupně ho zařizoval dle mýho vkusu, večer pak pomáhal černochovi za
kasou, nebo se jen tak bavil s hosty.
Začals hulit?
Mně nic jinýho sakra
nezbývalo. Já neměl nic! Byl to útěk.
Trochu se lekla a
tak už se na nic radši neptala.
Po pár týdnech si
mě jeden večer vzal černoch, oznámil mi, že má jeho žena raka a že by mi
Miami rád přenechal. Měl už i vymyšlený jednoduchý finanční schéma, kdy by mu šlo
po nějakou dobu deset procent tržeb, což by
vyřešilo můj momentální nedostatek kapitálu. Plácli jsme si a já se stal
vlastníkem coffeeshopu Miami. Teda asi na týden, pak už jsem ho přejmenoval na
Break-in. Přestal jsem hulit a vzal to celkem vážne. Organizoval jsem všemožný tématický večery, propagoval Break-in v digitalu i printu, dokonce jsem
dosáhl i na nějakou dotaci na integrační interkulturní projekt. Největší úspěch
měly asi promítačky Samotářů. „Toutle je muuuj postletni joint” pak uměl skoro
každej zákazník Break-in.
Ty jo. Asi tady
nemáš nějakej vzorek, co?
Usmál se, hrábl
do tašky a na stůl položil dvacetigramovej hašišovej pytlík ve tvaru srdce.
Zajiskřilo se jí v očích, stejně jako se zajiskřilo všem klukům v ghettu, když jim tenhle nápad před valentýnem představil. Byl to hit, dostal pak i nějaký výhružný dopisy od místních květinářů, kteří takhle slabý valentýnský tržby
nepamatovali.
Ty jo. Tak asi zaplatíme a ochutnáme to srdce ne?
Žádné komentáře:
Okomentovat