Rande ve třech 2

Já tam vlastně původně odjel studovat, víš? Neměl jsem se tady špatně, ale chtěl jsem se mít líp. Musel jsem se mít líp, protože jsem byl přesvědčenej, že jinak žádnou holku neseženu. Teda holku co opětuje nějaký ty city. Svaly jsem neměl, v posteli taky žádná hitparáda a tak jsem potřeboval prachy. Ne kvůli prachům samotným, ale pro to charisma, který s sebou nesou. Byl začátek dubna, konečně přestalo pršet a já dopisoval diplomku. Dva měsíce vydržet a pak jen čekat na ten tučnej šek. Vytáhl jsem z peněženky dvacetieurovku, vidím to jak dneska, skočil do bot a vyběhl do obchodu pro pár plechů. Pětiminutová záležitost. Měl jsem zatažený záclony, takže mi nedošlo, že jsem nechal jedno okno otevřený. Ghetto, přízemí, okna do ulice. Asi chápeš. Vrátil jsem se, zamknul kolo a zůstal nevěřícně na té ulici stát. Z tašky jsem vytáhl jedno teplý pivo, otevřel ho, nechal se postříkat pěnou a začal ho do sebe klopit. Bezmyšlenkovitě jsem ho vypil na ex a sáhl do tašky pro druhý. Poklepal jsem plechový víčko, učím se rychle, otevřel ho, začal pít a myslel jsem na to, co všechno jsem před pár minutama měl a už nemám. Nemusel jsem namáhat pamět, stačilo zírat tím otevřeným oknem do těch mých několika vybílených metrů čtverečných. Tam na stole, kde se válí ta spousta kabelů byl monitor, laptop, telefon v nabíječce a tablet. Mé jediné spojení se všemi, koho jsem znal dýl než pár měsíců, rozepsaná diplomka, věrní kamarádi, co mě oslňovaly zhruba šestnáct hodin denně. Tam na poličce, ještě před chvíli ležela peněženka se všemi doklady, kartami, tou její fotkou z polaroidu, která mi vždycky vykouzlila úsměv na tváři, a tím jedním, nejspíš už prošlým, kondomem, kdyby to dneska náhodou vyšlo. Dopil jsem druhou plechovku, zmačkal ji v dlani a odhodil pod sebe. Vytáhl jsem třetí, poslední, plechovku a začal pít. Rychlovarnou konvici mi nechali. To jsou hodní. Nadvakrát jsem dopil třetí pivo, strčil ruky do kapes, zjistil, že v nich mám sedmnáct a půl eura a to je asi všechno, co momentálně vlastním. Nebrečel jsem. Nenadával. Ani si neodplivl. Ještě chvíli jsem tím otevřeným oknem koukal dovnitř, do toho svýho plánu, kterej se právě zhroutil. Otočil jsem se doleva, udělal asi třicet kroků a vstoupil do toho coffeeshopu na rohu. Uvnitř jsem byl jedinej bílej, jedinej v košili a jedinej opravdu bez budoucnosti. Přistoupil jsem k okýnku, z kapsy vysoukal dvě bankovky a dvě mince a zakoupil tři a půl gramu toho nejlevnějšího plevele. Prošedivělej černoch za okýnkem na mně smutně kývl a přihodil papírky, filtry a zapalovač gratis. Sedl jsem si k barovýmu stolku a pokoušel se ubalit si první brko. Nešlo to. Ruce se mi třásly a na papírek dopadala jedna slza za druhou. Po očku jsem pozoroval ostatní hosty, jak na mě čumí a pochechtávají se. Černoch zpoza okýnka se zvedl, přisedl si za mnou a něco na mě spustil. Asi to bylo holandsky, možná taky nějakým jeho native jazykem. Koukal jsem na jeho masitý rty, ale nedokázal jsem rozluštit ani slovo. Vzal mi rozmáčený polobrko z ruky, zkušenými pohyby během pár vteřin ubalil nový, koukl na mě těma svýma hlubokýma očima a řekl:

Break-up?

Nope. Break-in.

Pohladila mě po ruce a já si uvědomil, že tohle byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy se Jing s Jangem nepřetahujou, neškrtí, nekřičí přes sebe, ale zapadnou do sebe a otáčí tím vzniklým kolem, který pohání mou životní káru.

Napil jsem se vína a přitom sledoval, jak mi visí na rtech.

Co bylo dál? Pokračuj!