Název? Ne-e

V této spíše odkryté pozici zůstala chvíli stát. Zorničky ji poletovaly z Milanovi tváře na panenský sníh, pak na věžičku kaple a zase na Milana. Chlad jí prostupoval od chodidel vzhůru, napřimoval chomáčky chloupků v klíně, prodlužoval prsty a roztahoval úsměv. Ze všech sil se snažila nedrkotat zuby. Cítila Milanův pohled na všech svých zajímavých partiích a bylo jí to zčásti příjemné. Snažila se vykouzlit na něm úsměv, ale Milan stál s vyjevenou grimasou, ochoten přestat dýchat, když mu to dodá víc času.
Proč jsi vůbec přišel Milane?
Eeeeh, no, víš, já jsem se tě chtěl zeptat, jestli...
Ano?
Řekla to se znatelnou radostí ve svém hlase.
Jestli jsi někam dávala Rum!
Sklopila zrak a zeširoka se posadila na mrazivou zem. Prsty zajížděla do sněhu a působilo jí to s alespoň malou útěchu. Neměla chuť přemýšlet o posledních chvílích. Chtěla je jen prožít. Znovu. S malinkými změnami.
Teda vlastně, doopravdy jsem se tě chtěl zeptat, jestli by sis se mnou nezatančila. Nahoře hraje moje oblíbená písnička. Co říkáš?
Vyskočila, rozpřáhla ruce do výšky a úplně zapomněla, že je nahá a že tu je Milan, kterého skoro nezná. Chtěla si jen sobecky užít ty momenty, kdy jí to řekl. Bez něho. Jen se slovy.
A proč si nezatančíme tady?
Současně s touto otázkou opět vytvořila lopatičku a pravoúhlý trojúhelník.
Písničku mi můžeš třeba zazpívat.
Milan se kroutil na místě. Ona však k němu ochotně přistoupila a sebe samu objala Milanovými pažemi. Milan byl psychicky i fyzicky na dně. Nemohl si pořádně uvědomit, že právě drží v náručí nádhernou a nahou slečnu, které má zpívat do ucha slova, při kterých jim oběma bude nádherně. A taky si jeho nejlepší přítel nemohl uvědomit, že není zima a že se o něj otírají boky a klín, po kterých tak touží.
Tak jaká to teda je písnička?
Milan spustil tím nejromantičtějším a nejtišším hlasem pomalé:
"Prší, prší, jen se leje..."

Nebo to byla tahle?