Post číslo stopadesát

Tento týden byl zvláštní. Jeden z nejzvláštnějších, který si dokážu vybavit. Asi proto jsem nic nenapsal. Z okolí mi našeptávají zprávy, které nečekám, ale měl bych. Pokud si myslíte, že na Hovorech Ros či Pesáni (obě s pořadovým číslem dvě) se nepracuje, tak máte pravdu. Nešlo to. Ale šlo! Otrávím vás počtem a (ne)kvalitou víkendových psaníček z dalekého východu. Léto v Laponsku ve mně ještě příjemně tepe a že jsem nic nedal najevo? Neměl jsem vyváženou auru. A vy, kdo jste představení nezhlédli, na něj jděte. A přečtěte si taky Potichu. I když to byste pak věděli, že pouze kopíruji. Tak si přečtěte básničku, třeba tu nějaká bude. A jděte na Closer! a taky na ten Skafandr a motýl. A čtěte časopisy, které čtou lidé se středoškolským vzděláním, jak říká Bambule. Podívejte se na 21 gramů a nemějte doma zbraň. Pohlaďte psa. I fenu. I dvě. Uspokojte koho jen můžete. A netvařte se důležitě. Kupte si místo koblihů Labello a místo kalhotek knížku. A teď jste na správné cestě být ta slečna z tramvaje, kterou nelze odmítnout. Nerámujte si svou fotku a kupte si před stůl rostlinu, která vám vykvete, když budete hodní. Na slečnu se nemračte a koukněte jí do očí. Jsou hezčí než ty čouhající kalhotky. A uvidí vás taky!