Díky DPMO.

Bylo po dešti. Dlažba byla kluzká a pod některými kachlemi se skrýval nečekaně velký objem studené a blátivé vody. Čekal jsem na autobus, už tu měl dávno být. Listopad roku 2009 a já se těšil, že za rok už budu konečně na střední. IQ a píly jsem na to měl. Moc lidí tu se mnou na zastávce nemrzlo. Rozhlížel jsem se okolo a nechtělo se mi je počítat. Možná taky proto, že se můj pohled zastavil. Vlevo ode mě, přes dvě kaluže, tudíž nějaké tři metry, stála mladá žena. Tak okolo třiceti let. Vlasy měla melírované, střižené tak krásně, že se to asi ani nedá pojmenovat. Možná pouze, kdybych byl kadeřník a znal názvy profesionálních účesů. Doposud jsem si myslel, že se mi u holek líbí vlasy hnědé, dlouhé, přirozené. Alespoň tak jsem odpovídal při školní flašce. Ale tohle nebyla žádná holka. Tvář měla jemné nalíčenou, ozdobenou nepatrným úsměvem v koutcích rtů. Byla doslova zachumlená do šedivého pleteného kabátku, z kterého jí vykukovala jen zápěstí. Pohledem jsem sjel níž. Béžová sukně s mírnými vlnkami končící u kolenou působila elegantně, ale vůbec ne stařecky. Pak kousek tmavých punčoch a poté už jen sametové šněrovací kozačky, od kterých jsem nemohl odtrhnout oči. Přes rameno ji vysela nearogantní, leč módní kabelka. Ani jsem si nevšiml, že mezitím přijel autobus. Nastoupili jsme oba stejnými dveřmi. Chtěl jsem být nenápadný, tak jsem si sedl o pár metrů dál na sedačku proti směru jízdy, abych ji mohl stále pozorovat. Měla nohu přes nohu a já cítil nesnesitelné nutkání a touhu být o 15 let starší, dokončovat přípravu romantické večeře v malém bytě na předměstí a tušit, že ona každou chvíli přijede autobusem domů, za mnou. Dá mi pusu na tvář a mně to bude bohatě stačit, protože budu vědět, že se mi nevytratí ze života. Alespoň ne hned.
"Na co koukáš?" zeptala se mě s velikým úsměvem, když vystupovala a já na ní pořád hleděl, možná i s otevřenou pusou. Najednou jsem si nepříjemně moc uvědomoval, že jsem zabalen ve staré neforemné bundě po bratrovi, vlasy mám určitě zplihlé, když jsou zplihlé tak jsou odpudivé, a celkově působím spíš výhružným dojmem. Zabořil jsem se do sedadla ještě hlouběji a nezmohl se na odpověď, úsměv ani upravení vlasů.
Srdce mi bušilo a až na konečnou jsem si děkoval, že jsem nejel dřívějším autobusem.