Pražský snář 6./7.11.

Uff a je to tady. Nejsem si jistej, jestli se po tomhle dvoudenním výletu vše prolomí, ať už k horšímu nebo k lepšímu. Jestli začnu odznova a odjinud. Do zad mě tlačí tisíc a sto stránkový The Official Guide for SAT. V dobré víře jsem si jej koupil, v tvrdou přípravu měsíc před zkouškami věřil, jenže dnes jsem zjistil, že jsem ho od Švýcarska neotevřel. Typické. No snad bude v IC Leoš Janáček místo a já si aspoň část 4-hodinového cvičného testu udělám. Vagon za lokomotivou vypadal prázdně, chodbička zela prázdnotou. K mému zklamání byla všechna místa ve všech kupéčkách zarezervována z Ostravy do Prahy. Utábořil jsem se u sympaticky vypadajícího okna, pokoušel se najít nejméně bolestivou polohu těla a rozhodoval se, zda vzít do rukou několik kilogramů vážicího Guida nebo tenounké Symposion s poněkud náročnějším obsahem. Ochablé svalstvo mi nedalo jinou možnost než sáhnout po Platónovi a utěšoval jsem se tím, že se večer v bytě nějakej ten test stihne. Nebudu se rozepisovat o cestě, snad jen postačí, když řeknu, že všechna místa byla rezervována dívčím pevěckým uskupením Tralalala a nepřetržitě byla na programu zkouška jakéhosi kánonu, do kterého se zapojovala všechna kupé a i když holčičky šly na záchod, tak si nahlas pobrukovaly tu otravnou píseň. Bylo to nekonečné. Platón putoval po pár minutách zpět do batohu a já se pokoušel přemístit někam do budoucnosti.

Praha. Dvě zastávky metrem. Rychlý nákup v supermarketu. A už jsem stoupal tou starou budovou do třetího poschodí. Na dveřích mě vítala nálepka The Bombers, uvnitř pak 14°C. Dopadla na mě úzkost a já potřeboval slyšet nějaký jiný hlas než ten, co sídlí v mé hlavě. TV Barrandov. Úleva. Z hladu jsem si šel radši bez večeře lehnout. Ke spánku mě doprovázel Honza Zeman v díle Kleště. Budík nastaven na 5. Dobrou.

Prudce jsem se nadechl a zvedl se z postele. Co se děje? 3:30. Proč jsem vzhůru? Pomalu jsem se položil zpátky do postele a začlo mi to docházet. Obrysy snu se vynořovaly a já si je urovnával. Byla tam Ona. Zase. Sakra. Lezl jsem za ní oknem. Do sklepa. Líbali jsme se.
Ne já nemůžu. řekla Já už chodím s Katkou.
S Katkou? Jako s nějakou holkou Katkou?
Jo já jsem totiž...
Znovu jsem vyskočil z postele. Co to je do pr***? Proč? Co jsem komu udělal, že se mi odvděčuje takovými sny? Bylo mi blbě. Měl jsem hlad, žízeň a zžírající touhu vypadnout z téhle samoty v bytě obaleném prázdnými krabicovými víny, kde jsem byl jen stínem slavnějších a dokonalejších. Ach jo. Musíš jít ještě spát, říkal jsem si. Zavřel jsem oči a přejížděl si v hlavě roztrhané kousky snu stále dokola a chtěl jsem se do něj vrátit. Už jsem si myslel, že usnu, když se ozval budík. Nevěděl jsem, jestli jsem spal nebo ne, věděl jsem jen, že mě ta písnička osvobodila z dnešní noci, na kterou asi dlouho nezapomenu. Písnička pořád hrála, seděl jsem nahý na posteli v přetopené místnosti a přemýšlel, jak dlouho už mě budí. Rok? Dva?
Zapnul jsem TV Barrandov. Žádné zprávy o stávce DPP. Úleva. Dobrá máma. Víc do sebe asi nenasoukám. V batohu jen nejnutnější, v hlavě zmatek, před očima snové obrazy. Jdu Prahou, která vykazuje v sobotu o půl šesté ráno všechny znaky afterparty. V metru jsem snad jediný, kdo si toto ráno stihl vyčistit zuby. Usedám a nechávám se unášet zvuky postindustriálního Manchesteru 70. let. Zrovna když pomyslím na rozhovor s Antonem Corbijnem, který mě posunul ke Control, propadám se přesně tam, kde jsem v noci skončil:
...lesba. Takže to nepůjde. Nebuď smutnej. Můžem být kamarádi. Víš přece, že...
Dejvická. Vystupuju. Jsem zmatený. Takhle jsem si ráno jednoho z potencionálně nejdůležitějších dní nepředstavoval.

8:00 - You ready guys? Come on, you're the best. So just keep in mind that you're gonna do it because you can! Kreslí na tabuli velkého smajlíka. Nedá mi to a koutky se mi roztáhnou taky. Rozhlížím se okolo sebe a přijdu si jako na startu Grand Prix. Nikdo jiný se neusměje, asi si smajlíka ani nevšimli. Všichni protihráči střeží své nově zakoupené sety tužek číslo 2, minimálně mají vždy tři kusy pro nejhorší možný scénář. Přesto prosí asistentku o další tužku, která je schválená přímo komisí SAT, kdyby náhodou jim i třetí tužka v ruce explodovala. Přede mnou leží pouze jedna tužka. Má spolusedící nad tím povzedává obočí. Tužka je celá černá a je na ní citát od Karla Valentina : Kunst ist SCHÖN, macht aber viel Arbeit. Myslím na Berlín a hlavně na ten den, kdy jsem se s tužkou vrátil domů. Teda ne ke mně domů.
Start your work now! Agresivní šustění otevírajících papírů mě naštěstí vytrhne z myšlenkového proudu.

Takhle to bylo. Byl jsem nevyspalý, hladový, psychicky a duševně vyloupený a unavený a možná proto mi nepřišlo, že následující 4 hodiny desetidílného testu nijak hrůzostrašné. Byl jsem vlastně rád, že mě aspoň na ty 4 hodiny vytrhne ze snů, myšlenek a vzpomínek, co mě neskutečně ubíjí.
Essay, Mathematics, 5 minutes break (nestihl jsem se vyčůrat, najíst či napít), Critical reading, Writing, 5 minutes break (úspěšné čůrání a napití), Mathematics, Critical reading (úspěšné najezení a úprava vlasů), Writing, Mathematics, Critical reading, Writing (proč byl sakra ten pekelnej závěr bez přestávky?!) Byla skoro jedna a já bez otálení vyrazil na zastávku, až teď byl čas na pomyšlení, jak mi to vůbec šlo. Z essaye jsem měl největší strach, téma bylo vcelku fajn, nesmím ho však prozradit než budou essaye online k dispozici, což bude doufám za 2 týdny. Potěšilo mě, že jsem měl napsáno víc, než slečna sedící vedle mě. Kvantita nikdy nebyla mou silnou stránkou. Pak už se mi ale chtělo myslet jen na to, co jsem tam vlastně dnes dělal. Ambiciozní slečny a mladí mužové, potají se podezírajíc, že právě ten či ta jim ukradne jejich vysněné místo na University of Miami, přebíjíc se počtem měsíců strávených v USA, kteří před testy rychle dopovali pomocí Red Bull Sugarfree, jakýchsi pochybných hroznových cukrů a taky nějakou drahou lajnou přímo do nosu. Já mezi ně ale vůbec nepatřím a nechci patřit. Byla to chyba?