Co posloucháš?

Jedno pondělí to prostě zvládl. Silná vůle nebyla nikdy jeho předností, ale ten den se to nějak sešlo. Vykalit se nešel v pátek, ale v sobotu. Tím pádem odpadl ten dlouhej spánek na neděli, co míval za příčinu probdělou noc na pondělí a ty pozdní příchody do práce. Uvědomil si to až během té ranní cesty na zastávku. Koukal kolem sebe a zjišťoval, jak že to vypadá ten svět kolem šesté pondělní ranní. Vypadal hrozně. Uši si zalepil sluchátkama, aby zachránil alespoň jeden smysl před tou okolní depresí, nasraností a celkovým pocitem, že je tu zase další debilní týden. Tenhle debilní týden ale jel podle jasnýho jízdního řádu alba AM. Sedl si na prázdnou dvousedačku a pustil Do I Wanna Know.

Seděl a ta písnička seděla ještě víc.

Ever thought of calling when you've had a few? Cause I always do. Maybe I'm too... busy being yours to fall for somebody new... been wondering if your heart's still open, and if so I wanna know what time it shuts.

Jak říkám, hnusný, depresivní pondělí, který se smutně otáčí za víkendem stejně jako se on otáčí někam zpátky za ní. Z myšlenky ho vyrušily ty kozačky, co kolem něj prošly a stouply si kousek přes něj na autobusový kloub. Byly krémový. Koukl zpět na svoje šedivý kecky a zjistil, že má každou ponožku jinou, ale se spojujícím prvkem v podobě děr v obou z nich. Nenápadně soukal kecky pod sedačku do bezpečí, kam nebylo vidět. Až pak se odvážil kouknout zpět na kozačky. Kalhoty a kabát, v jehož kapse byla schovaná levá ruka a usilovně hledala tu správnou písničku. Poznal to podle těch pecek, který prosvítali přes blond vlasy. Koukala z okna a on koukal na ten kabát. Tak dlouho, že málem zapomněl vystoupit. Vyhrnul si límec a přemýšlel, jestli se mu to nezdálo. Nemohl si totiž za nic na světe vzpomenout, jak ten kabát vypadal. Po cestě do práce se sám sebe vyptával. Proč nic neudělal? Co když jí už nikdy neuvidí? Ani ten její kabát? A ty pecky? Celej zbytek dne nad tím dumal. Nemohl jí nic říct, protože by to přes ty pecky neslyšela. Jediný s čím přišel bylo napsat vzkaz na lístek, kterej jí při vhodné příležitosti předá. Mělo to ale dva velký problémy. Musel by jí ještě potkat a pak taky vědět, co na něj napsat.

V úterý vstal ještě dřív. Vyčistil si kecky, našel stejný a neděravý ponožky a pod paže napráskal víc deoše než obvykle, jakoby to mohlo cokoliv změnit. Na nachystaný lístek pak z nouze napsal "Ten kabát ti moc sluší!". Vykřičník pak škrtl a dopsal tři tečky. Měl rád otevřený konce. Lístek strčil do kapsy. V autobuse rychle zabral včerejší dvousedačku a ještě jednou pro jistotu zkontroloval ponožky. Oukej, byl připravenej, tak pustil Fireside.

I can't explain but I wanna try, there's this image of you and I, and it goes dancing by in the morning and in the night time...

Kozačky kolem něj prošly a on nervózně žmoulal ten lístek v kapse. Plán byl jasnej, předá jí ho až bude vystupovat. Bez šance na reakci, facku či výsměch. Jo, byl trošku paranoidní. Periferně viděl, kam si sedla, takže se po zbytek jízdy snažil koukat z okna. Ještě jedna zatáčka a už se zvedal. Ruce se mu klepaly, ale měl je chytře v kapsách, takže si toho nikdo nemohl všimnout. Blížil se k ní, zvedal hlavu a vytahoval z kapsy nachystaný lístek. Konečně ji uviděl, vyvalil oči a ruka s lístkem vystřelila zpět do temnoty hluboké kapsy. Vyskočil z autobusu, zrovna když se zavíraly dveře. Po cestě do práce si pak vyčítal zanedbanou přípravu. Ty seš ale blbec. Jasně, že dneska nebude mít na sobě ten kabát, když je asi deset nad nulou. Měla ho vůbec včera? Nebylo náhodou taky teplo? Ty seš zralej na Bohnice.

Ve středu skoro zaspal. Jen v trenkách vyběhl ven očíhnout teplotu. Supr. Mrzlo. Než se nadál, seděl na té dvousedačce, kozačky prošly kolem něj, šilhavé levé oko zpozorovalo kabát, ze srdce spadla kovadlina a přepnul na Knee Socks. Pak už to šlo jako na drátkách. Zatáčka, zvedačka, úsměv, lístek, rychlý odchod a v uších:

And you were sitting in the corner with the coats all piled high, and I thought you might be mine.

Jak říkám, všechno mu to sedělo. Po cestě se už jen ujišťoval, jakej je borec a že se na něho nejspíš usmála.

Ani nevím, co od toho čtvrtku čekal. Že nastoupí do autobusu, ona poběží za ním, padne před něj na kolena a bude prosit ať si vezme to její číslo, protože to jeho gesto s lístkem bylo tak romantický a nebojácný. Nebo, že si takhle budou předávat lístečky, každou ranní cestu, několik metrů od sebe jako dva hluchoněmí, co se ještě nenaučili znakovou řeč. Asi zrovna myslel na ty hluchoněmý, když kolem něj prošly kozačky. Hned za něma pak černý polobotky. Kozačky sedly k oknu, polobotky vedle nich a on se zařekl, že se nad kolena nepodívá. Hlasitý smích polobotek mu ale překazil plány. Podíval se na něj, nechtěl si to přiznat, ale nejspíš proto, aby zjistil, jestli se náhodou nesmějí jemu. Nesmáli. Ona něco vyprávěla a on se bouchal do stehen. Debil. Přepl na I Wanna Be Yours. Zatáčka, zvedačka, nasrání a v uších:

I wanna be your vacuum cleaner, breathing in your dust, I wanna be your Ford Cortina, I will never rust. If you like your coffee hot, let me be your coffee pot, you call the shots babe, I just wanna be yours.

Po cestě se presvědčoval, že to určitě byla stejně kráva. Před očima měl jen ten její kabát a pecky. Třeba jí ale v uších jel Bruno Mars on repeat. A s klukem, co na počkání chytá granáty, se moc poměřovat nedá.

V pátek byl ještě pořád nasranej. Nevím, kde ty zbytky naděje vyškrábal, ale vstal a šel na ten stejnej autobus. Na povzbuzení mu zněla Snap Out Of It:

I wanna grab both your shoulders and shake baby, snap out of it, snap out of it, I get the feeling I left it too late baby, snap out of it, snap out of it!

Asi ho slyšela. Nebo to spíš všechno bylo rozhodnutý dávno před tím. Zatáčka, její zvedačka, její úsměv, její lístek na jeho klíně. Rozbalil ho až v práci.

Dík. To byl JENOM brácha! Co posloucháš? :)