To je mi to ale nevěrník!

Z nejmenovaných míst se ke mně do očí doneslo, že jsem nevěrník. No nebudu se vykrucovat, už od mládí se to se mnou táhlo. Měl jsem oblíbenou kytku, jenže po večerech, chodíval jsem tajně zalívat i tu na chodbě. Nebyla ani hezčí ani větší. Nekvetla a lístky taky neměla sametové. Spíš smrděla a květináč již praskal. Jenže já nemoh nic jinýho dělat. Ona tam tak smutně stála a cosi mi říkalo, že srdce mám na dvě kytky velký dost. A tak jsem doufal, že budu spokojeně prožívat tu naši malou symbiozu dál. Jenže ta první se to nějak dohmátla a natruc uschla. Když se to dozvěděla ta druhá, nechtěla se nechat zahanbit a tak sebou práskla o zeď. A jak jsem k tomu přišel já? Snažil jsem se pomoct oběma a nezbyla mi žádná. Jako vždycky.

V tanečních mi ovšem nadávali spíš za to, že neustále chodím za tou stejnou. No jo, nikdy se nezavděčím dostatečně, a tak jsem při prodloužené střídal. Pracně a poctivě. Nic jinýho mi vlastně nezbývalo. Jenže ta "blondýna" (promiň Štěpi) a pak taky ta "pěkná tmavovláska, co se k tobě tak tulila a ty ses tak usmíval" (promiň Terko), způsobila, že už nejsem obviněn z přílišného věrnství. Aspoň něco.