José Ortega y Gasset - Vzpoura davů

Španělský filozof, sociolog a esejista José Ortega y Gasset žil v letech 1883 až 1955. Po studiu filozofie ve Španělsku odchází do Německa, kde působí na univerzitách v Lipsku, Berlíně a Marburgu, zde se stává žákem Herrmanna Cohena a je tudíž ovlivněn novokantovstvím. Roku 1910 se stává profesorem metafyziky na univerzitě v Madridu a působí na ní do roku 1936. Velmi plodná je jeho publicistická činnost, José Ortega y Gasset zakládá nakladatelství Revista de Occidente a zřizuje i vlastní filozofickou „madridskou školu“. Díky okolnostem španělského společenského života obnovuje tradici filozofických esejů, čímž přibližuje svou filozofii čtenáři a usnadňuje její pochopení. José Ortega y Gasset byl jedním z představitelů tzv. Generace 98, vyjadřoval se téměř ke všem kulturním problémům společenského života a hájil ideály liberální demokracie.

Vzpoura davů je zřejmě nejznámějším a dodnes aktuálním dílem José Ortegy y Gasseta. V tomto díle Ortega zkoumá historii vzniku „davového člověka“, analyzuje jeho cestu k moci a činnost davu ve společnosti. Jako protiklad k davovému člověka staví Ortega člověka vybraného, aristokratického, ušlechtilého. Ortega kritizuje dav i davového člověka, využívá kontrastu mezi „vznešeným a běžným“ životem přičemž se jízlivě vysmívá barbarství a primitivismu, které vidí u davového člověka. Ortega avšak nepoukazuje na určité sociální vrstvy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Naopak Ortega tvrdí, že davový člověk může mít jakékoliv sociální zázemí. Nicméně jako specifický příklad si vybírá tzv. „spokojeného mladého pána“, který přijímá nadbytek prostředků ze světa, ale ne však jeho úzkosti.

Ortega vysvětluje krizi, kterou Evropa před Druhou světovou válkou trpěla, faktem, že davy dosáhly plné společenské moci. Davy ovšem ze své samé podstaty nemohou vládnout společnosti ba ani řídit svou vlastní existenci. Tuto krizi nazývá vzpourou davů a veřejný život charakterizuje faktem hromadění.

„Města jsou plná lidí. Domy plné nájemníků. Hotely plné hostů. Vlaky plné cestujících. Kavárny plné návštěvníků… Co dřív nebylo problémem, jím nyní začíná být téměř natrvalo: najít místo.“ (strana 37)

Tento nenadálý efekt plnosti vysvětluje obrovským populačním boomem na území Evropy mezi lety 1800 a 1914, kdy počet obyvatel vzrostl více než dvojnásobně ze 180 milionů v roce 1800 na 460 milionů v roce 1914. Tato skutečnost společně s usazením davů na pohodlnějších místech ve společnosti (a tím pádem viditelnějších) pomáhá pochopit vítězství davů a pocit, že jsme jimi obklopeni. Je tedy jasné, že za zlom a podmínku nezbytně nutnou pro masové rozšíření davů a davového člověka považuje Ortega 19. století.

Charakteristickým rysem pro 19. století je podle Ortegy hmotná bezstarostnost. Průměrný člověk dosud v historii nikdy nemohl tak snadno vyřešit svou hospodářskou otázku. Nový a dosud nepoznaný přepych se stával součástí jeho životního standardu a jeho postavení bylo čím dál tím jistější a nezávislejší. Nově nabyté životní podmínky, které by se dříve pokorně považovaly za dosažené díky štěstí, se změnily na právo, které se vyžaduje. Život se nyní zdá být zbavený obtíží a průměrný člověk před sebou nenachází žádnou společenskou hranici. Davy nevidí v 19. století úspěšné lidské snažení, ale vnímají ho jako samozřejmou součást přírody. Zajímá je pouze vlastní blahobyt, aniž by se staraly o jeho příčiny.

Nejtypičtější vlastností davového je člověka je, že je sám se sebou spokojen a nic od sebe nevyžaduje. Nebere ohled na jiné instance a hodnoty, ve svobodě vidí stav vrozený a stálý a bez jakékoliv ješitnosti vydává vše, co v sobě najde, za přirozeně dobré. Davový člověk neuznává nic mimo sebe, pokud není násilně donucen a cítí se pánem svého života.

Oproti tomu člověk vybraný neboli aristokrat má v sobě potřebu uznávat mimo sebe něco převyšujícího. Vybraný člověk od sebe mnoho požaduje a chutná mu život, když je ve službě něčemu vysokému. Překvapivě tak můžeme tvrdit, že člověk žijící v pravém otroctví je člověk vybraný.

José Ortega y Gasset neoznačuje za dav pracující spodní vrstvy v 19. století či prosté lidi. Právě člověk, který si uvědomuje svou společenskou nevýznamnou pozici a své omezení, se z davy vyčleňuje. Opravdovým davovým člověkem je tedy ten, kdo odmítá vzít na sebe povinnosti, není ochoten udělat nic, co by pro něj mohlo být momentálně nevýhodné, neklade před sebe překážky a neuznává žádnou vyšší instanci. Cítí se pánem a vnucuje každému své názory, vůli a životní styl.

Ani jsem to po sobě radši moc nečetl. Blíží se ples. Venku je zima jako pes.