zde je místo pro vaši reklamu

Četl jsem tu zprávu a po zádech mi pobíhal mráz. Ruka mi spadla na prsa a já se lekl. Bál jsem se teď sám sebe, svých pohybů a výrazů. Připadal jsem si spoutaný ke křeslu. Někdo mě pozoruje, čeká na mé reakce a chce se jim vysmát, potajnu, v bezpečí. Brnění přechází do konečků prstů a zbrkle stlačím na klávesnici tři písmena zaráz. Od prsou se roztéká chlad do vzdálenějších částí těla.

Zavírám oči, odkrývám peřinu a jdu do sprchy. Horký proud do zátylku si se mnou nepříjemně pohrává jako ty nejtupější kulky, co vám nejsou schopny prorazit kůži. Myslím na ni. Co mi psala. Asi to takhle píše každýmu. Pohrává si se mnou a vyvolává falešné naděje. Ještě chvíli se nespokojeně pozoruju. Rychlá bitva s komárem na zdi. Hustý proud tupých kulek mu nedává nejmenší šanci vzdorovat.

Jsem ještě opilý nebo se v noci vzbudím s úsměvem na tváři jen tak? Už nemyslím na Inge. Nechme to u toho, že se mi do konce února ozve a já ji budu slepě věřit. Trošku se bát možného přijetí a trošku v něj doufat.

Už ale myslím na ni. Ve škole, doma. Ráno, večer a teď už i v noci.

Mám na ni chuť. Teplou a vláčnou. V kuchyni, na pohovce nebo v posteli. Na tom už moc nezáleží. I když v posteli je to asi nejpohodlnější. Užíváte si relativního soukromí, pokud vám někdo nevítaný nevtrhne do pokoje. Už ani nepamatuju, kdy to bylo naposled. Asi to bylo ve spěchu. Myslel jsem na školu a trochu na sebe. Tu roztavenou Goudu jsem si ale vychutnal jako vždy.