Ráďa radí - 3 - Jak na hedging

Ty ještě nejseš zahedgovanej? Zaheco? Nekecej, určitě si už to slovíčko slyšel. Kluci z ČNB vysvětlující v ČT výhody toho, že EUR/CZK graf vyskočil jako tvoje ranní erekce, spolužák na divné schůzce v kavárně přesvědčující proč podepsat tu životní pojistku a bankovní kravaťák, kterej napochodoval do tvé práce zrovna, když sis chtěl ohřát tofu s rýží, se slovy Pojďme zkrotit ten dolar.

Nebudu se bavit o žádných dlouhých hedge pozicích, vykrývání kurzových odchylek ani ekonomické teorii pojištění, ale o trošku jiným zajištění. Zajištění, aby to dneska klaplo. Zajištění, aby jsi ukončil ten tvůj sexuální drought. Nebo ho aspoň zkrotil. Otěže zpátky do tvých rukou.

Hedging je o přemýšlení dopředu. Dvě hodiny do rande. Ona nejspíš narychlo pere ten svůj šťastnej svetr, řeší vlasy, obočí, řasy a všechny ostatní chlupy, který je potřeba zkrotit. Tobě stačí jeden rychlej pohled do zrcadla, abys zjistil, že je všechno v cajku. Tenhle časovej náskok je ale třeba využít. Mohl bys vymyslet nějakou příhodu alá Mount Tibidabo z Friends pro případ nouze, ale tomu sám nevěříš. Spíš radši vyjeď dřív, skoč si na rozjížděcí pivo někam do nonstopky a pošli tu esemesku. Ani jí nemusíš vyťukávat, stačí když zkopíruješ tu z minula.

Říkám tomu záchrannej kruh. Jo jasně je to zoufalý, ale někdy ti ona nedá jinou možnost. Nesednete si, i když sedíte. Ona vypráví, ty neposloucháš, ale stejně by sis dal říct. Asi je taky možný, že jí nesedíš ty, ale tohle sci-fi téma necháme sloupařkám v Marianne.

Stojíte na přídi zaoceánské lodě, ty doufáš, že tě pozve do své kajuty a ona tě přitom hodí přes palubu a do podpalubí míří spokojeně sama. Ještě ti poděkuje, že ten lístek zaplatíš. Jo asi bys zvládl doplavat zpátky ke břehu, potupně vyždímal oblečení a šel spát. Ale kvůli tomu sis sakra lodní lístek nekupoval.

Už ani nedoufáš, rozjedeš čubičku, když ti přijde ta zpráva. Prijd v jedenact, tesim se. Projdeš pár známýma uličkama, u domu si ještě stihneš do pusy hodit dvě orbitky jako v reklamě a už zvoníš. Stoupáš po schodech s hlavou sklopenou a víš, že jsi vlastně prohrál.

Lenka je ráda nahoře, skáče po tobě, párkrát ti lupne v kyčlích, pak už tu bolest ani nevnímáš a jen se držíš těch jejích madel lásky jako záchrannýho kruhu. Po pár minutách si zapálí, nepřestává skákat a popel ze startky odpadáva přímo do tvýho pupku. Prsty ti zajedou ještě hlouběji do madel a ty ani nevíš, jestli je tam odtud někdy vytáhneš. Čas vnímáš pouze podle toho, po kolikáté začíná ta písnička.

Měl bych to asi vysvětlit. U Lenky pouštím hudbu vždycky já. Než se ožerem, tak většinou cokoliv, co je k dispozici. Jakmile je ale jasný, že se jde na to, tak tam pustím tu aktuální. Tu, které se momentálně nemůžu zbavit. Hraje pořád dokola a já se cítím nejen pod psa, ale jako pes. Pavlovův. Slyším tu basu, vidím jak se přeplňuje můj lidskej popelník, madla se mění v mokrou bažinu a já vím, že už si tu písničku nikdy nepustím.

Váhám, jestli zaklepat na ty její pootevřený dveře od bytu. V tom ale v hlavě uslyším zase ty úvodní tóny a ihned sahám po klice.

Co z toho vyplývá? Na hedging, záchranný kruhy a pojištění se vykašli. Z tohodle přizdisráčství akorát zešedivíš. Vykryješ bílou i černou ale myší kožíšek se z tebe nestane. Play the market. Někdy skončíš v moři se slovy Budem radši kamarádi. Někdy ale skončíš v kajutě.