Jaroslav Rudiš - Nebe pod Berlínem

Seděl jsem na baru, před sebou čerstve natočenou desítku, přes jejíž obsah působila barmanka značně vypaseným dojmem. Přes její pěnu naštěstí nešla ani vidět. Nepokřivený obraz, který procházel uchem půllitru, nebyl o nic víc uklidňující než ten pivní. Pil jsem a četl Nebe pod Berlínem. Sám. Nechtěl jsem působit jako intelektuálské klišé. Na nose značkové brýle s tlustými černými obroučkami a necelými dioptriemi. S chutí jsem převracel stránky a hltal obsah.
S Nebem pod Berlínem se to má tak. Poprvé si jej přečtete a cítíte, že vy byste mohli vykládat stejné příběhy. Smutná pravda však je, že nemohli. Jaroslav Rudiš se stává vaším lepším a schopnějším alter egem. Poté se vydáte na autorské čtení, on vás pozná z před pár měsíců, kvůli příhodě s rozkousaným novým románem Potichu. Půjčili jste ho v knihovně, abyste jej mohli poslat někomu jinému a šířit tak povědomí, jenže Česká pošta zbaběle hodila balík pouze za branku, kde byl rozkousán milým a dozajista po zajímavém čtení toužícím labradorem. Poté si tedy s rozkousanou knihovnickou knihou přijdete pro podpis s trochou strachu, zda vás umělec nepoplive za to, jak zacházíte s jeho výtvory. Strach vystřídá oboustranné nadšení, rozmazané focení a slečna navíc dostane pusu. Já se dočkal objetí.
Uplyne pár měsíců a už sedíte ve vlaku směr Berlín a prokousáváte se Nebem pod Berlínem podruhé. Snažíte se do sebe vsáknout atmosféru se všemi detaily. Vystoupíte z údvojky a jste zaskočení, jak vše sedí. Dokonale. V hlavě se vám začíná rýsovat vaše vlastní nebe pod Berlínem.
Pravá extáze přichází však až při čtení třetím. Po návratu domů. Stránku za stránkou se stáváte další postavou románu, která není vidět. Je mezi řádky. Ale je vaše a žádní další editoři či nakladatelství ji z knihy nevymažou. Nikdy.