Anonymní dálky

S maskou přes tvář chodí zástupy lidí po ulicích, pracují v skleněných budovách, baví se v buňkách pokrytých neonovými nápisy. Znají se a přesto se snaží za každou cenu odkrýt alespoň částečně masku druhého. Vědí, že je to nemožné. Vědí, že nemají sílu s tím cokoliv udělat. Vědí, že za to mohou oni sami. A to je štve. Všechny.
Někteří se snaží všemožnými způsoby popsat vzniklou situaci, vzbudit zájem a potencionálně i vyřešit. Samozřejmě s různými úspěchy.
Nikdo nikoho nezná. Doopravdy. Tímpádem nikdo nezná ani sám sebe. Nikdo neumí otevřít sebe a nechat se vysát. Nevěří, že by to mohlo být k něčemu dobré. Ve formálních situacích (škola, kavárna, trénink) se každý snaží zkrášlit svou masku, jak nejvíc to jen jde. Těch opravdových situací je málo. A to ještě většinou v kruhu rodiny, která se tímto stává ničitelem celé situace. Tento umělý společenský celek je tak nepřirozený. Nepouští nikoho dovnitř a snaží se ani nevypouštět ven. Dochází k veliké izolaci, která vede k charakteristikám moderního života. Za vysokým plotem, tlustými zdmi, zástupem psů a nekonečným počtem dveří můžeme najít lidi s částečně odloženými maskami. Jakmile ovšem vstoupíme oficiálně, masky se stanou neprostupnějšími, více než kdy jindy.
Neprostupné kilometry od sebe žijí lidé a nic nezažívají společně, jen vyumělkované, předem pečlivě narýsované situace, které jim byli předloženy. Oni je přijímají za vlastní. Kéž by brzy prohlédli!
Sedím a vím, že jsem na to všechno sám, i když bych nechtěl být. Bohužel se v naší společnosti nevyskytuje a ani není prostor, aby se mohlo vyskytnout spojení lidí čistě neformální s hlubokým osobnostním, myšlenkovým a pravdivým základem. Snad je ještě nějaká naděje. Snad!