Já jsem se snažila. Moc. Chtěla jsem se vypařit jako pára stoupající z pomočeného sněhu. Jistě se ptáš, odkud vím, že z takového sněhu stoupá pára. Proč jsem vůbec tančila a líbala se. Ano líbala. Proč mi jeho ruka hladila záda pohybujíc se pod mým tričkem. Proč pak zajela kousek níž a já se cítila tak volná? Proč mi bylo konečně příjemně i když jsem věděla, že by nemělo. Proč jsem chtěla udělat něco, o čem jsem neměla ani ponetí.
Jenže proč já bych ti to vůbec měla říkat Bože? Vždyť já se pro tebe obětovala. Sedmnáct let strádala. A co z toho?
Možná je to ode mě troufalé. Nejspíš si tě zprotivím. Ale určitě se otevřu všem a je mi jedno jaký bude. Jestli bude plešatý nebo s pupkem. I když vím, že nebude tak dokonalý, jako jsi ty, bude můj. Jenom můj. Bude se ho moct dotknout. Budu ho smět polechtat. Budu se na něj moct usmát. Budu se sním hádat. Budu s ním sdílet postel. A budu s ním žít život. Svůj život. Náš život. Bez tebe!
Hned ji bylo tepleji. Stála tam překvapená, stála tam svá. Vyhlédla z okna a s uleknutím uskočila. Opatrně se vrátila zpět k oknu a promnula si oči, aby si byla jistá, že se jí to nezdá. Tak nádherný sníh snad ještě neviděla. Padal a padal jakoby nikdy neměl přestat. Opatrně otevřela okno a rukou protnula neviditelnou zeď mezi pokojem a venkovním světem. Chvíli jen tak nepohodlně dřepěla až konečně ucítila. Vločka jí přistála na ukazováčku, obepnula celý poslední článek a pomalu, kousek po kousku se začala měnit ve velikou kapku. Rychle vklouzla rukou zpět do pokoje a poté prstem do úst. Kapka se spojila s dolním rtem a oživila celý obličej. Nekonečně okamžiky rozkoše. Zatřásla hlavou a s písknutím vyskočila. Otevřela dveře a hnala se po schodech dolů. Překonala i hlavní dveře a s obdivem pohlédla vzhůru.
Je tohle boží znamení? Ale ne. To je na Boha moc krásné a příjemné.
Shodila ze sebe mikinu, stoupla si doprostřed cesty, roztáhla ruce a nechala se unášet proudem štěstí, který ji roztočil. Bosá, polonahá, od Boha odvrácená se tu pohybovala a v hlavě jí zněla tato.
středa, prosince 26, 2007
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Máme každý svého Boha? A kdy jste se naposledy nechali unášet štěstím...
Okomentovat