Vánoční strádání

Tak asi nevím. Buď si sednu k masivnímu dřevěnému stolu, ruku si popálím horkou kávou, potáhnu z cigarety a začnu propisovat listy papíru skrz na skrz a vznikne něco opravdového. Něco hodnotného, unikátního a vlastního. Jenže co pak s tím? Kdo si to přečte a ohodnotí? Strčím to do šuplíku a budu doufat, že to někdo třeba po smrti najde? Nechat to nenápadně pod lavicí a doufat v čestnost paní uklízečky? Anonymně to poslat do Torstu? Nebo to pak zmačkat a hodit do rohu?
Hlavně o tom planě netlachat.

Neoficiální hymnou posledních dních se mi stává stará a tichá (proto nešla pustit) písnička s otřepaným námětem, ale zdá se mi, že zpracovaná trochu jinak. Nebo si to jen nalhávám?
Stáhnout si ji můžete zde. Text pak tu.

Vypisovat sám sebe vám tu asi nebudu, zítra výlet do Rudy snad vše udělá jasnější a třeba si tam u kávy i něco v mysli naškrábnu. Moc chci, jenže mi to poslední dobou nejde. A všem okolo se daří.

Ti, kteří by to potřebovali, ale naopak. A co jim pak zbývá? Věřit v sebe, víc než kdy jindy. A najít někoho, kdo není úplně vnitřně prázdný. Nenechat se utápět ve svých pocitech. Dostat to ze sebe i za cenu možného zklamání. Nepřemýšlet co bude pak. Pak bude i bez vás. Vy pak nepotřebujete. Vy máte teď. Moc toho není.

Naivně věřit v jednu příležitost se může vyplatit. Jen to snad podat v trošku stravitelnější formě. Hned by supporterů přibylo. Ale takto? Někdy je asi lepší říct věci naplno. Překvapit a ohromit. Nezůstat nečinně sedět v rohu a mumlat si pod nos či dokonce jen probírat se svým druhým já.

Každý den to nemusí vyjít, i když nebudeš nic dělat. Každý den tě nemusí zachránit ostatní. Každý den ti ta pasivita nemusí vyjít. Ale když jo, tak seš sakra rád a vzpomínáš na to doteď. Děkuji!